René, co tě přivedlo k psaní? Měl jsi rád tvorbu příběhů už v raném věku?
No jéje – a jak! Všechno to začalo obyčejným vyprávěním, když jsem pro babičku vymýšlel cestou do zahrádkářské kolonie, kam jsme pravidelně o víkendech chodívali, všelijaké příběhy. A samozřejmě jsem s nadšením hltal lokální pověsti, které mi na oplátku vyprávěla ona.
Vystudoval jsi Literární akademii Josefa Škvoreckého (dnes místo ní funguje Vysoká škola kreativní komunikace, pozn. redakce). Pomohlo ti toto studium hodně k budoucí autorské a lektorské práci?
Nevím, jestli mi k tomu přispělo studium, ale rozhodně mi pomohli konkrétní lidé. Mezi nimi Daniela Fischerová, která mi ukázala, že se dá tvořit a učit strukturovaně. A pak už to byly jen silné osobnosti v podobě Petra Šabacha, Ivony Březinové a Radky Denemarkové. Jejich myšlení a názory mi pomohly najít si vlastní směr. U ostatních předmětů to bylo jen přebírání názorů ostatních, nicméně tyhle hodiny byly o hledání vlastní cesty, což je k nezaplacení.
Kdy sis uvědomil, že chceš tvůrčí psaní sám učit?
Až na poslední chvíli. Dotlačila mě do toho již zmiňovaná Daniela Fischerová a Ivona Březinová. Říkaly, že bych to měl dělat a já jsem to asi po dvou letech jejich přemlouvání zkusil na jednom krátkodobém kurzu pro veřejnost. A pak už jsem věděl, že nic jiného dělat nechci.
V rámci vzdělání jsi navštívil školy v USA, ve Finsku a Francii. Jaké jsou rozdíly mezi výukou tvůrčího psaní u nás a ve světě?
Obrovské. Každá oblast má svůj specifický přístup, ale všechny tyto země přistupují k výuce tvůrčího psaní více strukturovaně, protože tam tradice tohoto oboru mnohdy sahá i sto let dozadu. To je asi ten nejvýraznější rozdíl.
Říkáš, že miluješ Českou republiku a neměnil bys. Hodně ale cestuješ. Jak tě to ovlivňuje při vyprávění příběhů? Zaznamenáváš si historky z cest?
Miluju, to je pravda. Cestování používám nejen pro relax, ale zejména pro nabourání své bubliny a stereotypů. A pak k obohacení o nové názory a myšlenkové struktury, to je vždycky moc zajímavé. Ale že bych čerpal konkrétní zážitky, tak to ne – historky z mých cest patří spíš do hospody, ne na papír. (smích)
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Kdo navštěvuje tvé kurzy?
Vždycky jsem si zakládal na tom, že mé kurzy jsou pro všechny. A praxe mi to potvrzuje – kdybyste řekli jakoukoliv kombinaci věku, pohlaví a profese, tak bych ji u sebe v databázi našel. Podobně jako pro mě, tak i pro účastníky je nesmírně důležité vzájemné obohacování. A to na mých kurzech funguje stoprocentně!
Školíš i organizace a firmy. U nich vedeš semináře o storytellingu?
Taky. Ale firmy si mě najímají z různých důvodů – od hledání správného způsobu odvyprávění historie své značky až po kreativní obohacení marketingového či tiskového oddělení.
Proč je důležité být tvůrčí?
Protože tvůrčí činnost znamená sebevyjádření, což je jedna z podstat lidství. A její vedlejší účinky v podobě odbourání stresu, uvolnění napětí a zrychlení myšlení jsou vždycky příjemným bonusem.
Jak můžeme povzbudit kreativitu v běžném životě?
Třeba používáním knihy Restart kreativity. Je to taková praktická cvičebnice, ve které je obsaženo 10 let mé praxe. Možná ta kniha vypadá nevinně, ale je v ní ukryt opravdu hluboký koncept. Ty stovky e-mailů, které jsem od jejího vydání dostal, to jen potvrzují. Vlastně 82 % lidí, kteří vyplnili alespoň 7 úkolů z této knihy, hlásí nějaký pozitivní přínos do svého života. Abych to zkrátil – hrát si a zkoušet nabourávat svůj každodenní stereotyp.
Vytvořil jsi interaktivní knihu Příběhostroj i pro ty nejmenší čtenáře a psavce. Mohl bys nám ji přiblížit?
Příběhostroj je interaktivní knížka pro děti a jejich rodiče. Jak jsem říkal na začátku, formovalo mě sdílení příběhů s babičkou. A rád bych, aby se ústní vyprávění zase do českých rodin vrátilo. Je fajn, že tohle Příběhostroj mile nakopl a od té doby vzniklo docela dost jeho napodobenin. To beru jako znamení, že to funguje a že se tím otevřelo téma, které má nějaký význam, což je moc dobře. Takže všem přeju hodně originálních rodinných příběhů!
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Jaký je tvůj oblíbený příběh?
Na tohle jsem se už naučil odpovídat. (smích) Je to Obraz Doriana Graye od Oscara Wilda. Myslím, že neznám geniálnější titul.
Jak se psaní a forma vyprávění příběhů mění v digitálním věku?
Struktura příběhů se po tisíce let moc nemění, digitální věk přináší spíše nové formy. A nové formy jsou tu od toho, aby byly zkoušené časem – některé přežijí, jiné zase ne.
Jak pohlížíš na uměleckou tvorbu na sociálních sítích?
Vždycky je moc hezké sledovat, jak umí být lidé kreativní. Pro určitou skupinu je to skvělý způsob tvorby a každý poctivý kus by se měl ocenit. Nebo já to alespoň dělám…
Najdeš si mezi čtením textů svých kurzistů čas i na knihy? Preferuješ ty klasické nebo e-booky či audioknihy?
Samozřejmě! Jsem poměrně vášnivý čtenář a poslední dobou jsem se naučil číst i ušima. Docela mě to baví, i když některé hlasy jsou třeba důvodem, proč se mi daná kniha nelíbila. Nebo taky naopak víc líbila. Doma čtu hodně tištěné knihy a na cestách rozhodně ty elektronické. V tomto směru nejsem vůbec vybíravý. (smích)
Co bys na závěr poradil začínajícím autorům?
Ať se mrknou na mé webovky www.renenekuda.cz, protože tam najdou mnoho zajímavých pomůcek (nejen) pro spisovatele. Například náhodné generátory příběhů či online kurzy tvůrčího psaní zdarma. A pokud chce někdo psát, tak ať do toho rozhodně jde – na té cestě totiž čeká mnoho zajímavých sebepoznání, které by měl podle mě zažít každý. Všem přeju hodně inspirace a lehkou ruku!
