V jednom rozhovoru jste řekla, že jste byla vždy trochu jiná. Jak vypadá vaše osobité „jiná“? A kdo je Adela Vinczeová?
To trochu vyznívá jako jemné společenské „elitářství“. Jiná jsem nebyla vlastním přičiněním. Dříve jsem byla jiná ve školce, protože jsem nerozuměla řeči (německá školka), jiná jsem byla vzhledem a možná netypickým přístupem rodičů. Pak se to přeneslo do mé práce, vztahů. Ale myslím si, že v tomto smyslu „jinakosti“ jsme všichni jiní.
A kdo je Adela Vinczeová? Nevím. Vždy když si myslím, že už vím, tak se mi rychle ukáže, že jsem jen uvěřila nějaké formě.
Otevřeně mluvíte o řadě citlivějších témat, osobních i společenských, ale otevřená jste také vůči novinářům. A ještě si při tom zachováváte lehkost a humor. Měla jste to tak vždycky? A čím to je podle vás dané?
Pro mě ta témata zkrátka nejsou citlivá. Potratila jsem jako miliony jiných žen. Nemůžu aktuálně mít přirozenou cestou děti jako miliony jiných žen. Je to jedna z běžných verzí života a já to beru tak, jak to je. Můj život se neskládá jen z těchto témat, proto se považuji za šťastnou a vděčnou. Pokud se člověku z jednoho tématu stane pointa celého života, tehdy může dané téma být citlivé. Citlivá si je děláme svým postojem. Kromě toho – nejde o žádná těžká traumata. Nerada bych se porovnávala s lidmi, kteří si opravdu prošli životními výzvami. No a novináři si zas dělají jen svou práci a je na mně, jak se k tomu postavím. Myslím si, že novináři, i bulvární, mají možnost skrze známé osobnosti právě různá těžší témata otevírat. Pokud to ten daný člověk chce. Já jsem pro, aby se naše probírané soukromí stalo přinejmenším zdrojem osvěty nebo polidšťování některých tabuizovaných témat.
Čeští diváci vás znají z pořadů jako Test národa a hlavně z Česko Slovenské Superstar, ale také jako porotkyni z televizní show Talentmania nebo moderátorku Českých lvů. Uvidíme vás v Česku v dohledné době opět v nějakém podobném projektu?
Aktuálně žádné televizní nabídky do ČR nemám. Ale dělala jsem tam nedávno výjimečnou online konferenci pro Avon a další pro jinou značku je aktuálně v plánu.
Pořad Trochu inak s Adelou spatřil světlo světa v roce 2012. Co tomu předcházelo a jak se pořad zrodil?
Předcházelo tomu, že jsem měla v komerční TV asi dva roky svou talkshow, ale jak už v komerční TV bývá zvykem, jsou větší tlaky na obsah a sledovanost. Kromě toho jsem neměla jako ani ne 30letá s touto disciplínou zkušenosti. Zároveň byl mým publikem kompars, který vytváří úplně jinou atmosféru než platící publikum se zájmem o program. Takže jsem se za daných okolností v talkshow necítila úplně jako doma. Po jejím zrušení mi spadl kámen ze srdce. A když mi zavolal marketingový manažer Slovenského národního divadla, abych k nim šla dělat talkshow, tak jsem okamžitě odmítla. Později mě oslovil po delším čase. Řekla jsem si, že v zásadě nemám moc co ztratit. Už první večer jsem cítila úplně jinou sílu v atmosféře… z divadla, z diváků, i já jsem byla uvolněnější. Už po druhém díle projevila o formát zájem televize TA3 a později jsme přešli do veřejnoprávní RTVS. Dlouhý příběh. (smích)
Jak se pořad a jeho vize od té doby proměnily?
Nevím, jestli se nějak proměnil. Měnil svá místa. Začínali jsme v sále činohry se 150 místy, pak jsme přešli do sálu s 640 místy, dále do prostoru Slovenského rozhlasu a přes covid jsme fungovali v online režimu bez živých diváků. Obsahově však jde stále o totéž – představit uvolněnou formou zajímavé lidi s tématy, která mohou rezonovat v životě každého z nás.
Jakým způsobem si vybíráte hosty a témata?
Důležité pro mě je, aby mě témata zajímala, nebo alespoň kolegu Dana (dramaturg), a ten ve mně zájem o téma vzbudí. Jinak bych si vybírala jen okruhy podle mé „bubliny“. Témata nejsou ani tak problém, jako vhodná kombinace. Těžší téma zabalíme ke dvěma veselejším hostům, často se snažím otevírat témata ekologie, nebo jiného pohledu na svět kolem nás. Jako jsme například s Brucem Liptonem mluvili o epigenetice nebo s Danielem Everettem o hodnotách amazonského kmene, kvůli kterému opustil svou křesťanskou víru.
Kdybyste mohla pozvat opravdu kohokoliv do svého pořadu, kdo by to byl a proč?
Na to neumím odpovědět. Ne každý zajímavý člověk je dobrý respondent. V televizním rozhovoru se každý ukáže trochu jinak, než ho znáte z médií, nebo z osobních rozhovorů.
Je vidět, že ke svému pořadu přistupujete s velkým zaujetím. I soudě podle postů na vašem IG, které jsou často velice inspirativní, silné a rozhodně nejsou jen o fotkách. Co vás v tom inspiruje? Dřív jste přitom na Instagramu vůbec nebyla…
Instagramu jsem se dlouho bránila. Během covidu jsme museli trochu podpořit online publikum a vytvoření účtu Trochu inak s Adelou bylo jasným řešením. Vedle pořadu si tam občas napíšu nějakou úvahu do postu, ale ve storiečkách si jedu někdy úplné úlety. (smích) Baví mě tvořit i takový obsah, je to pro mě občas něco jako kreativní koutek. Mohu dále podporovat projekty mých hostů, živit témata z pořadu, nebo i témata mně osobně blízká.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Jak se vám se vstupem na IG změnil váš přístup k sociálním sítím?
Je pravda, že jsem měla trochu předsudky. Ale i Instagram umí nabídnout množství inspirace, dobré zábavy, důležitých témat. Hrozí však, že vše přeswajpujeme po povrchu. Nechce se nám číst dlouhé texty, proswajpujeme se i hodinami do úplné mentální apatie. Je to dobrý sluha, špatný pán a je potřeba se v něm velmi dobře orientovat. Facebook už moc nepoužívám, je na něm i mnoho frustrovaných lidí a mě to nebaví číst.
Jako moderátorka máte za sebou mnoho zkušeností, pořadů, show… Je tato cesta a váš pořad splněním snu? Nebo máte ještě jiný pracovní sen, který si chcete splnit?
Nebyl to můj sen.
Z každé práce mám velký respekt. Procházím vždy pocity nejistoty, a to nejsou věci, o kterých sníte. Takže všechny mé TV projekty vyplývaly z nabídek, abych něco vymyslela, moderovala. A já si řekla – OK, zkusím to. Takto pluji životem a jinak to neumím.
Další sny nemám. Mým přáním je mít trochu konzistentnější život, více volna, více prostoru pro spontaneitu. Například jeden den se s někým ráno potkat ve městě, dát si s ním kávu a sedět tam tak dlouho, jak se mi bude chtít. A nemuset se dívat do diáře, kam potřebuji dál spěchat. Toto jsou mé sny.
Pracovně máte také velice široký záběr. Do pořadu si zvete skutečně rozmanité osobnosti různých profesí, ze Slovenska, z Česka i zahraničí. Mezi nimi byla i světová osobnost epigenetiky Bruce Lipton. V jeho případě jste nejen moderovala, ale i simultánně překládala. Jak se na takové speciální pořady a situace připravujete? Je to v něčem jiné než „běžné“ moderování?
Připravuji se stejně jako na jiné rozhovory. Snažím se zorientovat v tématu a udělám si přibližnou kostru, kudy by se měl rozhovor ubírat, aby mě vymezený čas nepřekvapil. Mnohé otázky si napíšu v angličtině, abych na místě nehledala slova. Co se týče simultánního překladu, tak to zjednodušuji. Překládám podstatu, abych nezdržovala temporytmus rozhovoru. Jazykově orientovaní diváci si ještě nestěžovali, že tlumočím nedostatečně. Někdy mi i zakřičí slovíčko, když si nemůžu vzpomenout. (smích)
Vždy přitom působíte velice profesionálně a klidně. Zažíváte také stres či nervozitu, když máte moderovat pořad s osobnostmi nebo show velkého formátu? Jak se vypořádáváte s trémou?
Samozřejmě že mám stres. Je to zcela přirozené. Ale nebojuji s ním. Všechno, proti čemu bojujeme, se stává silnějším. Tak jdu na jeviště se stresem. První minuty se ladím na publikum, na hosty a po pár minutách jsem v tom sladění najednou bez stresu. Někdy i schválně zpomalím řeč, pomaleji dýchám, navodím tělu klid a tělo se přidá. Ale celkově se držím teorie, že vše se vždy děje v dokonalosti, i když já mám o dokonalosti jinou představu. I zkažený rozhovor měl být mojí dokonalou zkušeností. Takže se nemůže nic udát špatně.
Podělíte se s námi naopak o svůj největší moderátorský fuckup? Něco, co se vám opravdu nepovedlo, ale co vám hodně dalo?
Nevím. Měla jsem spíš průměrné výkony, ale nějaký vyslovený fuckup jsem asi neudělala. Jednou jsem ze StarDance vyhodila omylem jinou dvojici. Ale to je spíš veselá příhoda, protože moderátor není dobrý tehdy, když se nikdy nezmýlí, ale tehdy, když vás baví.
Na který rozhovor nejraději vzpomínáte?
Mám ráda rozhovory, které jsou obsahem, příběhem i energií jiné. Takových bylo víc, ale za všechny vzpomenu asi rozhovor s českou umělkyní Vendulou Chalánková.
A vzpomenete si na rozhovor, který pro vás byl třeba zásadní svým tématem? Například jste se dozvěděla něco, co změnilo vás nebo vaše přesvědčení, nasměrovalo vás novým směrem…
Velmi silný byl rozhovor s Veronikou Hurdovou o vztahu k smrti, pak téma ekopohřebnictví (nenechte se pohřbít v silonkách, nikdy se nerozloží!) nebo Jirka Charvát, který měl úžasný pohled na svět. (Ničím se nestresujte. Všem jste fuk). Pak kolega z rozhlasu, Pišta Vandal – s manželkou nemohli mít dítě a stále čekali na zázrak. A pak si řekl: „Nebudu čekat na zázrak, když JÁ můžu být tím zázrakem pro někoho jiného.“ A adoptovali si dítě. Těch hostů a témat bylo mnoho, kteří mi zůstali v duši.
Silným tématem, které rezonuje v současnosti s vaším jménem, je téma adopce. Vy i váš muž o něm mluvíte otevřeně a téma sdílíte často také na sociálních sítích. Co vám přináší tato otevřenost? A doporučila byste takový přístup každému v citlivých tématech?
My nemáme spíš na výběr. Sami jsme se tímto krokem nepochlubili, nějaký novinář to vypátral na místním úřadě. Ale na druhé straně nevím, co se stane, když to lidé vědí. Nevidím v tom problém. Současně velmi otevřeně mluvíme i o tom, že se možná nakonec k tomu kroku neodhodláme. Že se na to v dané chvíli nebudeme cítit. A pokud budeme mít adoptované dítě, tak či tak budeme muset dát karty na stůl, protože první kámoš ve školce mu řekne, že je adoptovaný, protože se to rodiče dozvědí z novin. Všeobecně však nemám ráda tabu. Celkově se z témat jako neplodnost, sperma, tělo, cokoliv, dělá tabu. Pak v sobě lidé věci dusí a je jim těžko.
Jak sama říkáte, lidé mají tendenci řešit váš vzhled, nos, věk v souvislosti s mateřstvím… Jak se stalo, že si z hodnocení lidí nic neděláte? Měla jste to tak vždycky? Nebo co vám v tomto směru pomohlo?
Pointa je, že pokud si vy sami z toho nic neděláte, tak je vám opravdu jedno, co říkají jiní. Pokud si z toho něco děláte, tak se vás všechno dotkne. Čili je to ostatně i tak na nás. A jinak – čím víc si z toho něco děláte, tím víc to okolí vycítí a bude vás o to víc řešit a komentovat. Takže pokud se vás dotýkají řeči jiných, je to velmi dobrý signál toho, že něco nemáte zpracované. Je třeba být za takové poznámky vděčný.
Jste známá svou otevřeností a pro leckoho mohou být vaše názory a úhly pohledu neotřelé. Co nebo kdo vás v životě nejvíc ovlivnil/o a nejvíc naučil/o?
To s těmi názory nemohu posoudit.
Ale pokud se necháte v životě učit, tak vás vše něco naučí. Pokud se vám učit nechce, tak se vším bojujete. Mě asi rodiče vychovali spíše k tomu učení.
Takže mě hodně naučila moje práce, moji partneři, velmi mi pomohla etikoterapie, abych se naučila převzít zodpovědnost za svůj život. Je to docela pestrá mozaika.
Minulý rok přinesl mnoho změn. Jak jste ho osobně a pracovně prožívala vy? Jak vám lockdowny a omezení v souvislosti s covidem zasáhly do života, moderování a plánů? Jak jste si poradila se změnami? Změnili se vám pracovní priority?
Mně osobně se stal zázrak. Vše v diáři bylo vymazáno a já konečně měla volno. Nemusela jsem se týden podívat do diáře, mohla jsem si vařit, uklízet, cvičit, chodit na zahradu, velmi dobře mi to mentálně sedlo. Co se týče práce, tak se změnilo jen trochu. Eventy až tak často a ráda nemoderuji. Vybírám si jen konkrétní spolupráce. Ty z diáře zmizely také. Ale televize se musela velmi rychle vrátit do původních kolejí a museli jsme vyrábět relace. To bylo trochu komplikované, protože s Danem Danglom máme autorskou show, která obsahuje i skryté kamery, překvapivých hostů ze zahraničí, a to nám covid velmi zkomplikoval. Ale zvládli jsme to. Velmi jsem si oblíbila online pořady a konečně mám i do budoucna možnost vyhýbat se zbytečným přesunům. A ještě vymizely zbytečné schůzky. Je mnoho lidí, kteří rádi řeší na osobních setkáních to, co se dá vyřešit dvěma SMSkami. Takže korona mi celkem zjednodušila život.
Jaké hodnoty jsou pro vás v životě nejdůležitější?
Přijetí věcí jaké jsou. Protože jen v počátečním přijetí je šance na změnu. Je to takový můj vypozorovaný paradox.
Čím více s něčím bojuji, tím víc mi to komplikuje život. Co přijmu, to někdy i samo zmizí. Čili tato zdánlivá „pasivita“ má velmi aktivní jádro.
Jinak si nedělám žebříček hodnot. Vše by se mělo ošetřovat s láskou. To je jediná podstatná hodnota. Neboť rodina, zdraví, ani peníze bez lásky nejsou funkční.
Co pro vás znamenají sociální sítě? Jak je ve svém životě a práci využíváte a kolik na nich denně trávíte času?
Aktuálně jsou pro mě koníčkem. V „sockách“ jsem si vytvořila paralelní vesmír s vymyšlenými bytostmi ze sekce gifů. Tam si tvořím a těším se z absurdit. Občas napíšu nějaký post, když mě přepadne téma. Občas se dívám na jiné profily, které mě baví. Čili jde o zábavu.
Myslíte si, že je možné být v dnešní době úspěšnou a známou osobností a obejít se přitom bez sociálních sítí? Vy sama nemáte čistě osobní instagramový profil, ale stojíte za profilem pořadu @trochu_inak_s_adelou. Umíte si představit dělat to, co děláte, i bez sítí?
Svou práci dělám už přes 20 let a Instagram jsem si založila před pár měsíci. Myslím, že existuje řada osobností, které jsou špičkové a nemají sociální sítě. Já bych bez nich také přežila. Spíše to mají těžší ti, kteří právě začínají. Trh je mnohem více diverzifikovaný a tím, že dnes budete moderovat Superstar jako nová tvář, ještě nemusíte zasáhnout většinu populace. Já jsem začínala v době, kdy Superstar sledovaly miliony lidí. Takže je těžké se porovnávat s těmi, kteří jsou na startovací čáře. Těm se sociální sítě určitě hodí. I ty vyžadují autenticitu a hodně práce a času.
Inspiruje vás také někdo on-line a na sítích? Z Česka či zahraniční?
Svým fit životem a vzhledem jsou to sestry Krainovy, z oblasti ekologie a uvědomělejšího života je to můj manžel Viktor Vincze a velmi sympatická a zajímavá osoba – Natália Pažická, mladá holka, která se odstěhovala sama do starého selského domu a žije v přírodě a pak to jsou vtipné profily jako @classicalcringe a podobně. Já se tam nějak výrazně neorientuji a nesleduji toho hodně.
Co je pro vás při vedení rozhovorů důležité? Vaši hosté jsou vždy něčím zajímaví, také tak trochu jiní a důležitým prvkem je smích. Jaký cíl si v rozhovorech kladete?
Nekladu si cíle, mým záměrem je, abychom si spolu s diváky rozšířili obzory. A to se děje nejlépe v dobré náladě a s občasným smíchem. Smích dodává energii pro další přijímání informací. Proto je fajn, když se občas zasmějeme, protože tehdy se divákům zase trochu víc otevřou hlavy a srdce. Ale samozřejmě v pozornosti je dokáže udržet i velmi vážné téma, kde humor nemá místo. Tam je ale o to důležitější energie hosta, aby diváci neusnuli.
Jak odpočíváte a dočerpáváte energii?
Ráda chodím do sauny, cvičím, jóguju, odpočívám, když vařím, když zalévám naši velkou zelenou terasu, když se po ní jen tak motám …, mám ráda oslavy s kamarády, no a samozřejmě spánek.
Na čem právě pracujete? Případně jaké jsou vaše plány do budoucna? Pro váš pořad, podnikání a život?
Nemám nějaké vize. V diáři už mám na podzim rozpisy natáčení a k tomu se mi doplní potřebné pořady a doplňková natáčení. Mám už dohodnuté akce, které moderuji. Po létě se vrátím do komerčního i státního rozhlasu, už koncem léta točíme Trochu inak, takže – návrat do klasické kombinace televizních a rádiových projektů. Nyní je pro nás aktuální letní dětský tábor, kde s manželem děláme vedoucí. Takže dva týdny máme i s kolegy na krku 120 dětí. Je to divadelní tábor a já budu poprvé i s děckama dělat představení. Takže mám stres, ale také se těším. Další vize nemám, zatím jsem všechno nechávala na životě a byla jsem velmi spokojená.
