Jonáš Ledecký se kresbě věnuje už od dětství. Jejímu kouzlu propadl v momentě, kdy se setkal s ilustracemi v komiksech Asterix a Garfield, ale hlavně s těmi od studia Marvel nebo DC. „Moje tehdejší kresby ale vypadaly otřesně. Rodiče mi tohle období ovšem rádi připomínají, kdykoli přijdu k nim na návštěvu, jelikož mají ty nejpovedenější katastrofy vystavené po celém domě,“ říká.
První komiks mu vyšel v 15 letech. Od té doby prošel značným vývojem, ale osobně ho nerad hodnotí. „Snažím se moc neohlížet zpátky, protože stejně jako spousta dalších umělců nejsem se svou prací zpětně spokojen,“ vysvětluje. „Jsem ovšem rád, že jsem ji dokončil.“
„Myslím, že se spousta umělců trápí tím, že to, na čem právě dělají, není dokonalé. Ale to nebude nikdy. Minimálně pro ně ne. Člověk to prostě musí přijmout a dílo nějak dokončit a opustit.“
„Jen tak se může posunout dál. A kritika se musí přijímat s nadhledem, protože často chodí od těch, kteří se točí v tomhle bludném kruhu.“
Je částečně barvoslepý, ale při práci mu to prý nevadí. A není ojedinělým případem, stejný problém měl např. Vincent van Gogh. „Vždy jsem si myslel, že potřebuji, aby mé ilustrace vybarvoval někdo, kdo je vidí dobře. Zároveň jsem to dělal kvůli úspoře času – například když jsem tvořil komiksy do Playboye, vtipy jsem psal a kreslil, ale vybarvovala je Martina Kutálková. Tak jsem toho stihl nakreslit víc. Teď mě to zdaleka nelimituje tolik jako dřív. Baví mě vybarvovat si ilustrace po svém. A když si náhodou nejsem jistý, obrátím se na Michala Suchánka, se kterým sdílím ateliér, a ten mi poradí.“
Nedávno vyšla básnická sbírka Verše potrhlé, kterou napsal jeho otec Janek Ledecký. Jonáš ji ilustroval. Spolupráci si pochvaluje. „Táta mi nechával volnou ruku, ale stejně jsem se s ním nad skicami rád scházel.“ Soubor básniček, které jsou situované do zvířecí říše, je určený pro děti a jejich rodiče. „Od mala jsem rád kreslil zvířata. Bavilo mě i vymýšlet, jak dostat do ilustrací další vtipy, které v básničkách nejsou,“ říká Jonáš. „Může se to zdát, ale ilustrace z Veršů tolik nevybočují od toho, co jinak dělám. Myslím, že by spoustu lidí překvapilo, jaký žánrový rozsah moje tvorba má.“ Kniha je vybavena kódem, který do telefonu načte její audioverzi v podání známých českých herců. V souvislosti s tím nám Jonáš řekl, že jakožto čtenář, respektive posluchač, preferuje právě audioknihy. „Poslouchám je při práci, když už mám vše vymyšlené a ruku nechávám pracovat mechanicky.“ Jelikož komiksy takto poslouchat nemůže, na jejich otevření si vždy musí najít čas jindy.
View this post on Instagram
Pravděpodobně si vybavíte netypickou závodní kombinézu, ve které si Ester Ledecká dojela pro medaili. Závodníci totiž obvykle jezdí oblečeni v národních barvách, proto se jednalo o vcelku jedinečný počin. „Asi to tak bylo, ale příliš jsem po tom nepátral,“ komentuje Jonáš. „Jsem moc rád, že Svaz lyžařů Esterce udělal tuhle výjimku. Ona ale stejně nejezdí s nároďákem a svůj tým si platí sama, takže to dává i smysl.“ Nestandardní design se setkal s velmi pozitivní odezvou a díky tomu Jonáš získal i spoustu podobných zakázek. „Ale nejdůležitější pro mě je, jak se v tom cítí Ester,“ dodává a prozradil, že bude sestře navrhovat kombinézu i pro Zimní olympijské hry 2022.
V Jonášově portfoliu najdete např. komiks o Karlu IV., do komiksové podoby zpracoval Povídky z jedné a druhé kapsy od Karla Čapka a několik let vytvářel ilustrace pro Playboy. Aktuálně společně s Michalem Suchánkem připravuje komiksové povídky s post-apokalyptickou tematikou, které by měly vyjít v příštím roce. Pod názvem Once Upon the End: AfterPunk představili ukázky z nich na výstavě v rámci festivalu Future Gate, který proběhl v Praze a v Brně a nyní se přesunul do Šumperku a následně bude v Košicích a v Plzni. „S Michalem jsme dělali pro Future Gate výstavu už loni a jelikož jsme o společném komiksu uvažovali už nějakou dobu, Michala napadlo udělat další výstavu vysloveně komiksovou. Držel jsem se tedy tématu a napsal dvě povídky, které jsou nyní na festivalu vystavené (s tím, že do komiksu dopíšu další). Výsledný komiks tedy bude sbírkou povídek z postapokalypsy, z nichž některé ilustruji já a ostatní Michal.“
Co se týče dalších tvůrčích plánů, Jonáš přiznává, že o nich nedokáže moc mluvit. „Poslední dobou mi dělá problém si uvědomit, co vlastně chci. Dřív jsem měl představu jasnou.“ A zda by se chtěl více prosadit v zahraničí? „Jsem znechucen z toho, jak současnou zahraniční tvorbu ovlivňuje rasová a genderová politika. Nevím, jestli mě to jednou neodradí od tvorby samotné. Ale zatím se to k nám dostává pomalu. Nerad prozrazuji své plány. Mám rozdělaný jeden větší projekt, ale myslím, že by se mělo nejprve dílo vytvořit a až pak o něm můžeme hovořit.“
Nakolik jsou pro něj jako umělce důležité sociální sítě? „Sám nevím. Asi důležité jsou, ale já obecně nemám sociální sítě rád,“ říká skepticky. „Nebaví mě neustále sledovat trendy, abych věděl, která síť je zrovna ta žhavá nebo v kolik hodin je nejlepší přidávat příspěvky, abych oslovil co nejvíc lidí. Sociální sítě používám primárně jako galerii své tvorby. Zároveň nejsem z těch, co mají potřebu s ostatními sdílet každou vteřinu svého života.“
„Radši strávím víc času tvorbou a odpočinkem než sebepropagací.“
Proto je ani nevyužívá jako primární zdroj inspirace. Tu čerpá spíše z literatury nebo z prostředí a vjemů kolem sebe. „Na sociálních sítích nikoho nesleduji. Mám však své oblíbence, jejichž tvorbu vyhledávám. Mezi ně patří nejrůznější sorta tvůrců, ale abych uvedl aspoň někoho, zde je pár ilustrátorů, kteří moji tvorbu nějakým způsobem ovlivnili: Mike Mignola, Greg Capullo, John Buscema, Jeff Jones, Richard Scarry, Bimba, Zdeněk Burian a spousta dalších, na které jsem si v tuto chvíli nevzpomněl.“
Vedle kreslení se věnuje také hudbě. V poslední době ale ne tolik, jak by si přál. „V současné době musím dávat přednost tvorbě výtvarné. Ale dal jsem dohromady novou kapelu – Cold Licks. A konečně se zase chystám hrát,“ říká na závěr rozhovoru Jonáš Ledecký.
