Během studií jste absolvovala několik stáží v zahraničí. Chile, Afrika i Srí Lanka. Jaké vám přinesly zkušenosti a jak ovlivnily váš pohled na profesi lékařky?
Bylo pro mě důležité vystoupit z komfortní zóny a vidět, jak se funguje v jiných zemích a jiný styl jednání s pacienty. Mít široký horizont možností a myšlení a neupínat se jen na to české. Stáže v zahraničí mě naučily samostatnosti. V Chile, kam jsem jela na vědeckou stáž, jsem si ujasnila, že nechci dělat teoretickou kariéru, ale pracovat s lidmi. Musela jsem se učit španělštinu, protože rodina, kde jsem byla, nemluvila anglicky. Byl to kulturní šok. A Afrika se pro mě stala místem pokory. Naučila mě vděčnosti za to, v čem žiju. Taky pracovat v týmu, spolehnout se na druhého a pomáhat si. A nebrat si problémy pacientů domů a nevztahovat si je na sebe, to se ale budu učit ještě dlouho. Právě kvůli humanitární misi v Africe v Keni jsem si založila blog, abych se z intenzivních zážitků mohla vypsat. Také jsem tam chtěla zaznamenávat další zkušenosti ze Srí Lanky, ale zapomněla jsem si dokoupit a aktualizovat doménu.
Na svém Instagramu @mudr.marketa se snažíte přiblížit medicínu i lidem z nelékařského prostředí a otvíráte přitom citlivá témata. Umírání, umělé přerušení těhotenství, zkušenosti anestezioložky z operačních sálů, duševní zdraví či psychoterapie. Co vás přimělo vydat se touto cestou?
K těmto tématům a otázce duševního zdraví mě vedou intenzivní zkušenosti uplynulého roku. Nikdo mě na medicíně neučil, jak se o své duševní zdraví starat. V Británii i v Americe proběhlo několik studií napříč mediky o tom, jak se cítí psychicky, když vystudovali medicínu, a jak se cítili, když studovali a byli v nemocnici. Zjistilo se, že do nemocnic a zdravotnického systému nastupují už dopředu vyhořelí mladí lékaři. Ale já jako pacient nechci, aby mě léčil vyhořelý lékař, ale někdo, kdo je na tom psychicky dobře a může se mi víc věnovat. To je u nás velký problém, protože mediky, studenty a mladou generaci, pokud si sami nevyhledají informace, k tomu nikdo nevedl. Nyní je tato osvěta ve společnosti díkybohu trend, za což děkuji projektům Nevypusť duši a Loono.
Téma duševního zdraví je momentálně velice aktuální v souvislosti s covidem a dotýká se nás všech. Co vás přivedlo k péči o to své?
Mě k péči přivedla vlastní zkušenost, protože studium medicíny mi vzalo hodně psychických sil. A nyní vidím, jak pandemie způsobuje napříč zdravotnickým personálem obrovský nápor na psychiku a duševní zdraví. Člověk vidí osudy lidí od lehkých průběhů až po ty nejtěžší a úmrtí, kdy oznamujeme smrt bližního rodině. Na to se zkrátka nezapomíná, musíme si to nějak zpracovat a sami se posunout dál. To mě na medicíně taky nikdo neučil.
A jak se o své duševní zdraví staráte vy sama, abyste zvládla toto náročné období a profesi lékařky?
Chodím do přírody. Zní to jako klišé, ale tam mi přijde, že je svět ‘normální‘. Bledule kvetou, slunce vychází na východě a zapadá na západě, to jsou mé základní jistoty. A ten čerstvý vzduch! To je pro mě největší zdroj energie. Zastavit se, dýchat v lese, poslouchat ptáky. Vše nějak dopadne. V nemocnici neustále nosíme roušku, což je potřebné a nestěžuji si, ale člověk také potřebuje čerstvý vzduch. A také si někdy hraji na klavír a kytaru.
K nejdiskutovanějším tématům v současnosti patří vakcinace proti covidu. A lidé v záplavě informací i dezinformací často nevědí, čemu věřit. Co byste doporučila, kde mohou čerpat odborné a věrohodné informace?
Sama bych v médiích, na sítích nebo jinde uvítala ucelený zdroj informací o dostupnosti očkování, o výsledcích studií a dalších datech. Informace k Pfizeru jsem čerpala z Nejmu, hlavně o první studii, která ukázala, že Pfizer a BioNTech mají účinnost. Dále z The Lancet, kde vyšla studie ohledně vakcíny Sputnik. Spíše jsem věřila zahraničním médiím, jako Times, Blomberg, z vědeckých Nature. Za důležité považuji také informace od České vakcinologické společnosti, dále od společnosti zaštiťující infekční lékařství. Doporučuji také rozhovory prof. Konvalinky pro Radiožurnál a na Instagramu profily @ocamifarmacie a @cdcgov.
Bohužel stále podle mě neexistuje ucelený zdroj, kde by si laik mohl přečíst, jak vakcína účinkuje, jakého je typu či o možných nežádoucích účincích. Každý se samozřejmě může obrátit na svého praktika. Pokud lidé trpí chronickým onemocněním, měli by se zeptat svého odborníka, jestli jim doporučí či nedoporučí očkování. Ale zatím jsem se nesetkala s někým, komu by nebylo očkování doporučeno. Tedy kromě těch, kterým je kontraindikováno.
Je to velice těžké, protože samotní odborníci v českém zdravotnictví mají na téma vakcinace rozdílné názory. Jsem ráda, že jsem zdravotník a trochu se v tom orientuji.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Jak vnímáte současnou situaci ve společnosti a zdravotnictví z pohledu mladé lékařky?
Je to velká zkušenost, vidíme, jak se lidé chovají v krizích, co se děje ve společnosti, šíření fakenews a dezinformací… Doufám, že z toho všeho vyjdeme posílení a uvědomíme si obrovský vliv sociálních sítí. Můžeme si přečíst blbost na internetu, které se chytneme, a pak děláme věci, které by nám normálně zdravý rozum nedovolil. Měli bychom kriticky přistupovat k tomu, čemu věříme, a být skutečně zodpovědnými za své zdraví.
Co by podle vás mohl každý udělat, aby se situace ve společnosti zlepšila?
Po pár měsících v praxi se necítím být správným člověkem, který by mohl říkat, co bychom měli dělat. Přála bych si, abychom se víc zamysleli, co sdílíme na sítích, čemu věříme, jestli se dostatečně staráme o svoje zdraví, co pro nás znamená prevence a přemýšleli nad společností jako celkem, a ne jako jednotlivci. Ale rozumím, že po roce v této situaci jsou všichni unavení a bojujeme nejen o psychické přežití.
Podle mě by bylo dobré, aby začalo ministerstvo zdravotnictví a vláda řešit psychický stav občanů České republiky a zdravotníků, protože tato pandemie nebude mít jen ekonomické následky.
Jak se díváte na lidi, kteří se brání vládním opatřením a nošení roušek?
Celý problém vidím v tom, že se pandemie zpolitizovala. Hlas politika má větší váhu než hlas odborníka.
Když to porovnáme s jarem 2020, tehdy se lidé opravdu báli o zdraví, protože nikdo netušil, co to je. Na jaře jsme covidovou situaci zvládli skvěle, o to víc se ale epidemie dál podcenila.
S názorem odpíračů jsem se setkala už v nemocnicích u lidí, kteří nevěřili riziku onemocnění, dokud covid-19 neprodělali. Nejrychleji člověk změní názor, když covid urychlí odchod na onen svět jeho blízké osobě. Snažila jsem se pochopit, proč lidé neřeší roušky a hygienu. Diskutovala jsem i s lidmi na Instagramu, ale přijde mi, že je to sebezáchovný postoj. Co oči nevidí, to srdce nebolí.
Co vám v životě přinášejí sociální sítě? A kolik času na nich trávíte?
Přináší mi komunikaci a diskusi na různá témata. Hlavně s lidmi, kteří zastávají jiný názor, než s kterým souzním. Je to pro mě vždycky výzva. Mým snem je opravdu přemýšlet objektivně i vůči svým názorům. Ale podle mě je to nereálné, protože je zde vždy subjektivní podtext. Sítě mi také přináší sdílení a komunikaci, které jsem s lockdownem ztratila. A samozřejmě mi zabírají čas, ale snažím se ho eliminovat a věnovat jim jen tolik času, kolik chci. Je to výzva.
Kde vy jako lékařka, ale také autorka, která tvoří v on-line světě, čerpáte na sítích inspiraci?
Člověk by se měl nejvíc inspirovat sám sebou. Každý, koho sledujeme, nás ovlivňuje buď vědomě, či podvědomě. A to je nešvar, který bychom si měli uvědomovat. Někdo mě oslovil, že jsem „zdravotnický influencer“, tomu se směju. Je to milé, ale slovo influencer ve mně evokuje slovo influenza – jako virus chřipky, a s tím se nechci ztotožnit. Na Instagramu sleduji @pneumolog.pre.ludi, @holkazblazince, @kpsychologovi, z mediků @mad.med.student, @medickamudruje, lékaře @radiolog.je.be a zubařku @zblondynyzubarkou. Je ale nutné pamatovat, že sledování profilu psychologa a lékaře nenahrazuje péči jako takovou.
A co nebo kdo je pro vás inspirací v reálném životě offline?
Největší inspirací pro mě jako lékařku byla moje dětská hematoložka. Doktorka, která mě od tří let léčila. Byla pro mě anděl, její úsměv a pohlazení. Nejen léky, které mi indikovala, ale už její přítomnost mě léčila. To jsem si odnesla i do medicíny. Formovala také moje pohledy v otázkách vztahu pacient a zdravotník – jak se chovat a jak já si sama přeji, aby se mnou jako s pacientem bylo jednáno. A tím se inspiruji.
Váš projekt Markéta bez hranic byl původně webový blog, nyní jste na Instagramu. Kam dál chcete svůj projekt směřovat?
Nyní mě nejvíce táhne téma psychického zdraví, paliativní péče a umírání. Vždycky, když se zamyslím, co sdílím, cítím i zodpovědnost. Také se chci zamýšlet nad jednáním se staršími pacienty, nad lidskostí v nemocnicích a učit se jednat s různými typy lidí.
Ráda bych se věnovala i prevenci, Public Health, která se u nás, na rozdíl od zahraničí, moc neřeší, nebo posunu českého vzdělávání mediků. Proto fandím Mladým lékařům, kteří založili vlastní společnost a nejsou ani pod Lékařskou komorou.
U nás se neustále tlačí na teoretické znalosti a ty praktické jsou často opomíjeny. Je to smutný normál, když mladý lékař nastoupí do nemocnice a je naprosto ztracený, stejně jako jsem byla já.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Kde se vidíte jako lékařka za několik let?
Chci se vidět s více znalostmi a zkušenostmi. Přeji si být psychicky odolnější a nebrat si životní příběhy pacientů osobně. Přeji si zvládnout atestaci. Ráda bych se věnovala také paliativní medicíně. Česká společnost paliativní medicíny se u nás snaží o osvětu a věřím, že stejnou péči, jakou věnujeme lidem při narození, bychom měli věnovat i umírajícím.
Co byste jako lékařka vzkázala našim čtenářům?
Přeji to stejné, co sama sobě. Buďte na sebe víc hodní, chvalte se i za maličkosti a těšte se na zítřek. Vím, jsou to blbosti, co říkají mentální koučové nebo psychoterapeuti, ale ony ty maličkosti jsou důležité. A tyto tři věci nám pomáhají, abychom se starali o své fyzické i psychické zdraví a vztahy mezi námi. A pokud jste dočetli až do konce, vypněte sociální sítě a jděte se projít ven, pokud to jde.
