Jak a kdy projekt Červená propiska vznikl?
Karla: Projekt vznikl v srpnu 2018. Nejprve jsme začaly pouze s webem a poté jsme se rozhodly přesunout i na Instagram.
Sabina: Přesně tak, Karla mě oslovila s nápadem šířit češtinu na sociálních sítích. Daly jsme hlavy dohromady a vznikla tak Červená propiska.
Zaznamenaly jste díky Instagramu ze strany sledujících větší zájem o informace a rady, které se jim snažíte předat?
Karla: Ano, denně nám chodí desítky dotazů ohledně pravopisu, gramatiky, ale i literatury. Lidé se snaží si něco zjistit a nechybovat. Bohužel není v našich silách odpovědět všem. Často odkazujeme i na online Příručku ÚJČ, což je nespolehlivější zdroj.
Sabina: Nejvíce reakcí nám chodí na pondělní diktáty. To lidi velmi baví a motivuje je se v jazyce zlepšovat. Často nám hlásí i počet chyb, nebo že měli diktát bezchybný a že právě díky nám se v jazyce zlepšují. A to nás těší nejvíce.
Kdy se u vás projevil zájem o český jazyk a jeho hlubší studium? Měly jste češtinu rády už na základní škole?
Karla: Není to tak, že bych se na základní škole vyloženě těšila na diktáty, to asi nikdo. Dokonce ani na střední jsem z češtiny zdaleka neměla jedničky, avšak vždy mě čeština bavila, protože jsem ráda četla a protože jsem měla asi štěstí na učitele. Jazyky, včetně mateřského, mě zkrátka vždy fascinovaly.
Sabina: Já češtinu měla ráda už od prvního stupně. Byla mi asi ze všech předmětů nejbližší. Nejvíce mě bavila literatura, ta mi vždy šla skvěle do hlavy. (smích)
Obě jste vystudovaly Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem, ale ani jedna nepracujete jako učitelka. Proč?
Karla: Učila jsem rok na jazykové škole, byla to skvělá zkušenost, ale nedovedu si představit učit delší dobu. Co si budeme povídat, je to velmi náročná práce. Navíc jsem po škole odjela na čtyři roky do Španělska, takže tam nebylo ani možné učit češtinu, proto jsem se vydala na dráhu korektorky.
Sabina: Já k učení nikdy moc netíhla. Nejvíce mě asi odradila praxe na střední škole. Mám srovnání s norskou školou, kde jsem měla praxi v rámci studia na Nord University, tam jsem studovala jeden semestr. Rozdíl mezi naším a severským školním systémem je velký. Myslím si, že většina mladých učitelů se to snaží změnit. Bohužel to ale není jen na nich, záleží dost i na studentech. Nakonec jsem se dostala na pozici korektorky v médiích a do korektur jsem se doslova zamilovala.
V dnešní zrychlené době moderních technologií, kdy si můžeme všechno „vygooglit“ a denně pošleme desítky zpráv, tolik nepřemýšlíme nad tím, co píšeme. Chybují lidé více než dřív?
Sabina: To je asi ten problém. Přijde mi, že lidé jsou i líní si něco „vygooglitů. A desítky zpráv chodí i nám, jak se co píše. Předpokládám, že lidé také často neznají spolehlivé zdroje. Když už si to do vyhledávače zadají, tak kliknou na první odkaz, což může být pouze nějaký příspěvek na diskuzním fóru.
Snažíme se sledující motivovat k tomu, aby si takříkajíc po informacích šli. Zároveň uvádíme spolehlivé zdroje. Ze zkušeností víme, že když člověk vynaloží trochu úsilí, aby získal odpověď na svůj dotaz, tak si daný jev bude pamatovat velmi dlouho.
Karla: Po diktátu nám vždy přijde mnoho zpráv typu: „A proč se to tak píše?“ My to záměrně ve většině případů nevysvětlujeme. Jednak by to pro nás bylo časově náročné, jednak je skvělé, když si to sledující vyhledají sami v Příručce ÚJČ. Tímto způsobem si to zapamatují mnohem lépe, protože vynaloží jisté úsilí a zaměstnají mozek na nějakou chvíli hledáním správné odpovědi.
V čem dělají chyby nejčastěji?
Sabina: Za mě jsou to číslovky. Lidé mají tendence k nim přidávat prapodivné konce, já jim s oblibou říkám „ocásky“. Proto jsme se i rozhodly věnovat číslovkám jednu kapitolu v naší knize.
Karla: Záleží, kde se člověk pohybuje. Na internetu naleznete opravdu všechno. Nutno podotknout, že každý z nás má omezenou slovní zásobu, proto každý chybuje v něčem jiném. Občas mě mrzí, že si firmy nenajmou korektora a že jsou schopné i na billboard napsat: výřivka, pernamentka, vyjímka, manikůra, vánoce a mnoho dalších perliček.
Každé pondělí si na vašem instagramovém profilu mohou zájemci ověřit své znalosti při zmiňovaném diktátu. Jak je sestavujete a jak úspěšné jsou výsledky?
Sabina: Momentálně dělám diktáty převážně já, aby si Kája odpočinula. Ta zase odpovídá na e-maily a zprávy. Vybírám podle toho, kde lidé nejvíce chybují, nebo když na sociální síti objevím v týdnu nějaký opakující se chybný zápis, tak na tom založím diktát. Naposledy to bylo mě/mně a ji/jí. Velkým problémem je i psaní velkých a malých písmen.
Karla: Když připravuji diktát, tak se zaměřuji hlavně na čárky nebo přísloví. Ono se to nezdá, ale diktát nám kolikrát zabere i hodinu.
Jak vypadá spolupráce s klientem, který si u vás objedná korekturu?
Karla: Klient nám pošle poptávku a my po něm následně požadujeme ukázkový text, podle kterého pak určíme finální cenu normostrany. Dohodneme si termín dodání a konkrétní požadavky. Někdo si vyloženě přeje ponechat i nespisovné výrazy, jiný naopak chce vše spisovnou uhlazenou češtinou. Především u knih bývají požadavky poněkud specifické.
Sabina: Přesně tak. Pokud se jedná o knihu, provádíme s Karlou vždy tři kontrolní čtení. Texty vždy čteme obě, to je asi to, v čem se i lišíme oproti ostatním korektorům. Jak se říká: „víc očí víc vidí“.
Vedle toho, že se věnujete korekturám, pořádáte i workshop e-mailové korespondence. Co je jeho náplní?
Karla: Zaměřujeme se na správné psaní e-mailů v českém prostředí, do kterého pronikají anglická pravidla, jež se liší.
Sabina: Lidé se i dozvědí, jak správně vystihnout předmět e-mailu, jak správně oslovovat, která slova a slovní spojení užívat, které typy formálních rozloučení v českém prostředí máme apod.
Vytváříte také čtenářské deníky a ty pak často využívají středoškoláci při přípravě k maturitní zkoušce. Co je podle vás „knižní minimum“, které by měl znát každý?
Sabina: To nelze takto určit. Ale myslím si, že by si každý měl přečíst alespoň jedno dvě díla z daného literárního období a najít si to, co ho bude bavit. Já sama nikdy moc neměla ráda seznam povinných četeb, to mě akorát od čtení odrazovalo, když jsem věděla, že toto dílo musím přečíst. Mám radši možnost volby.
Karla: Naprosto souhlasím se Sabinou. Už jen pocit, že něco musíme přečíst, nás může značně demotivovat si dané dílo vůbec otevřít. Někdy to dokonce způsobí jistou nechuť ke čtení jako takovému.
Kdy jste se rozhodly, že pro (ne)milovníky češtiny připravíte knihu, ve které jste se zaměřily na nejčastější jazykové perličky?
Sabina: Celkový proces od prvotního nápadu byl asi rok, než vznikly „Perličky“. Byla to spousta dlouhých večerů, ale určitě to stálo za to.
Karla: Můžete se těšit na další díl, který bychom rády napsaly v podobném duchu, protože kniha má velký úspěch.
Kterou knihu právě čtete? Máte nějakou, kterou byste našim čtenářům doporučily?
Sabina: Momentálně čtu Patrika Hartla a jeho Nejlepší víkend. Je to taková příjemná oddechovka. V poslední době jsem si tohoto autora velmi oblíbila a podle poslední fotky na Instagramu ho mají rádi i naši fanoušci.
Karla: Mám rozečtené Normální lidi od Sally Rooneyové, chystám se i na seriál. Obecně bych doporučila, aby lidé neztráceli chuť číst. V dospělosti je kolikrát četba jediný druh vzdělání, který nám zbyl. Je jedno, jestli to jsou detektivky, autobiografické příběhy či motivační knihy. Náš mozek automaticky přebírá nová slova a rozšiřujeme si tak slovní zásobu. Podvědomě se nám do paměti vrývá i pravopis.
