V jednom rozhovoru jste řekl, že jste se v první třídě z vlastní vůle přihlásil na hodiny klavíru, v osmi letech jste si ještě přibral kytaru. Co vás tehdy jako dítě k hudbě tak táhlo?
Už od dětství jsem byl šíleně cílevědomý. Přesně si už nevzpomínám, ale nejspíš jsem si řekl, že se na klavír naučím pořádně, a tak jsem si to prostě už v první třídě zařídil. Tehdy mě učila řádová sestřička Helenka, která byla učitelkou u nás na základce a nejspíš si myslela, že jsou lekce klavíru někde domluvené i s mými rodiči.
Kdo vás dnes hudebně inspiruje?
Řeknu takové to klasické klišé, že poslouchám úplně všechno. Od lidových písní až po hip hop. Kdybych měl ale vybrat žánr, který se v mých playlistech drží snad odjakživa, byly by to irské lidovky a Beatles. Z těch českých nejspíš skupina Nerez, duo Suchý a Šlitr a písničky Osvobozeného divadla a ještě Karel Plíhal. Jinak na současné době zbožňuji to, že se člověk skrze Spotify playlisty apod. dostane lehce k hudbě, ke které by jinak neměl přístup.
Čemu se právě teď věnujete? Před 2 lety jste vydal svou debutovou desku Michalovo cédéčko. Chystáte další?
Přesně tak, na podzim by mělo vyjít moje druhé CD, těším se na to šíleně a myslím, že to bude fakt skvělý. Jinak dodělávám školu, píšu diplomku a do toho i písničky, kterými průběžně sytím svůj YouTube.
Říkáte, že máte rád humor a jste rád, když si ho můžete postavit na sobě a svých trapasech. Zároveň váš humor připomíná ten cimrmanovský. Kde jste k tomu přišel? A nevadí vám cítit se trapně?
Nevím, jestli to máme v rodině, ale já zkrátka trapasy odmalička přitahuju. A jak člověk stárne, tak už si na to začíná zvykat, a naopak to i vítá, protože nějaké situace dokáže napsat jen sám život. Samozřejmě je trapnost a trapnost, nikdo se necítí rád trapně, ale když už se to stane, tak mám rád, když se člověk na té situaci aspoň pobaví. No a Divadlo Járy Cimrmana je pro mě absolutní Olymp českého humoru, tomu se nic vyrovnat nedokáže.
Vzpomenete si na svůj největší trapas?
Vzhledem k tomu, že mám občas pocit, že celý můj život je jeden velký trapas, bude to těžké. Nejhorší je, že se do těch situací často dostanu vlastním přičiněním. Teď se mi například vybavil zážitek z jednoho z posledních velkých letních koncertů. Hrál jsem na festivalu, který pořádala moje střední škola, takže v publiku bylo plno profesorů a lidí, kterých si vážím. Před písničkou, která se na YouTube jmenuje „Je to tak (feat. mrtě dětí)“, často na koncertech říkám poznámku, že ten název YouTube opravuje na „feat. mrtvé děti“, což je mimochodem pravda. Už tahle poznámka je hraniční, ale lidi se většinou zasmějí. Po dohrání písně, kterou se mnou dav k mé velké radosti horlivě zpíval, jsem chtěl lidi za jejich sbor pochválit slovy, jejichž význam mi došel samozřejmě až po jejich vyřčení: „Děkuji, jak jste zpívali, kam se hrabou mrtvé děti!“ To nadcházející ticho bylo srdcervoucí.
Rád si hrajete se slovy a máte rád češtinu. Kde je pro vás hranice mezi humorem a tím, co už je trapas?
Tu hranici má každý jinde. Já třeba miluju básničky Karla Plíhala. Občas jsou na první pohled pitomé, ale všechny jsou bez výjimky geniální. Ideální reakcí posluchače je podle mě nenucený smích smíšený s pocitem viny, že mu to přijde vtipné.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Ve vašich klipech a videích je vidět, že si hudbu také užíváte s humorem. Byla to vždycky vaše přirozenost? A jaký máte recept na to udržet si životní optimismus?
Myslím, že psát písničky s nadsázkou a dělat ze sebe maličko idiota byla vždycky moje přirozenost. V divadle jsem párkrát dostal vážnou roli, a ačkoliv to byla zkušenost k nezaplacení, musel jsem se s ní vždycky šíleně prát. Recept na životní optimismus možná je právě to, udržet si smysl pro humor. Ačkoliv to samozřejmě nejde vždycky, ale mám za to, že nám Čechům to prostě jde nějak líp než ostatním, a na to jsem hrdý.
Jste populární písničkář, ale také učitel a student učitelství pro první stupeň základní školy. Jaké máte plány do budoucna? Být písničkář a zároveň učitel… Je možné obojí naplno skloubit?
Přiznám se, že zatím nemám páru, jak to všechno bude vypadat. Do státnic mám koneckonců ještě dva roky, a to je dlouhá doba na to, aby se leccos mohlo ještě vyvrbit. Mám ale moc rád obojí a určitě bych chtěl zůstat u obou profesí, pokud to půjde.
A co třeba písničkář a influencer? Na YT vás sleduje 36 tisíc fanoušků, na IG 12,8 tisíc…
Za ta čísla jsem moc rád, sociální sítě jsou zkrátka nástroj dnešní doby, jak být v intenzivním kontaktu s fanoušky. Ale slovo „influencer“ mě v něčem strašně děsí, asi kvůli té zodpovědnosti, co z toho slova čiší. Přijdu si mnohem jistější v psaní písniček a u toho bych rád zůstal primárně.
Živí vás také sociální sítě? A máte případně v tomto směru další plány, jako např. vlastní merch, spolupráce či zapojení dalších sítí jako např. TikTok?
Sociální sítě mě živí nepřímo, a to když skrze ně přijdou lidi na koncert či si koupí CD apod. Vlastní merch už nějaký čas mám, ač mi ta myšlenka byla strašně nepříjemná. Lidem to každopádně vždycky udělalo radost, když si to mohli na koncertě koupit. A TikToku se zatím bráním zuby nehty.
Jako hudebník nepoužíváte pseudonym, ale svůj Instagram jste si pojmenoval Čichal Sporák. Jak vás to napadlo?
Michal Horák byl v mnoha kombinacích obsazený, a když už mi nějaká vyšla, tak mi to Instagram vyhodnotil jako virus, právě proto, že je to tak časté jméno. Čichal Sporák už mi nechal.
V březnu jste s Pavlem Čadkem vypustili na Youtube písničku Prsa a za více než měsíc má přes 420 tisíc zhlédnutí. Nějakou dobu také figurovala na YT v Trendech. Překvapil vás její úspěch?
Rozhodně překvapil, fakt jsme to nečekali. S Pavlem se nám ten text od našeho kamaráda Matěje Klusáčka alias Pana Fenka šíleně líbil a řekli jsme si, že to spolu prostě vydáme, jen tak pro naše fanoušky jako takovou blbinu. Mysleli jsme, že si to lidi párkrát posdílí, pobaví se s námi, a písnička zmizí v propadlišti youtubových dějin. A ono ejhle.
Dokonce víc vašich písniček na YT překonalo hranici několikamilionových zhlédnutí. Ta s Pokáčem Netušim dokonce 3,1 milionů. Jak píseň vznikla? A chystáte společně další song?
Tu písničku jsem tehdy napsal inspirován posledním zkouškovým obdobím, psalo se to fakt samo, protože to bylo těžce ze života. A Pokáč se toho se mnou ujal, ačkoliv musel teda hodně vytrpět pod tou tunou stařešinského make-upu, který se neustále drolil. S Pokáčem si každopádně teď už jedeme víceméně každý to svoje, ačkoliv jsme stále v kontaktu jako kamarádi. Ale to vůbec neznamená, že se v nějakém songu nebo na pódiu znovu brzo nepotkáme, je to dokonce nasnadě.
Kde a jak k vám přicházejí nápady na písničky a texty?
Většina nápadů přichází, když to nejmíň potřebuju, tzn. když mám poslední hodiny na odevzdání nějaké seminárky apod. To se ta písnička pak napíše hnedka. Naopak když se člověk snaží něco silou vysedět, jde to málokdy a když už, nebývá to z mé zkušenosti tak dobré. Ale měl-li bych si vybrat jedno prostředí, kde mi hlava dobře pracuje, byla by to večerní teplá sprcha.
Řada koncertů byla za uplynulý rok zrušena a aktuálně stále není jasné, kdy a za jakých podmínek budou živé koncerty opět přístupné lidem… Nakolik uplynulý rok ovlivnil vaši práci a tvorbu?
V první řadě jsme rušili turné s Voxelem včetně závěrečného koncertu v Lucerně. Pak se zrušilo strašně moc menších i větších akcí, to měli zkrátka všichni stejně a nedalo se v tu chvíli nic dělat. Já můžu každopádně zaklepat, že jsem k mému velkému štěstí stihl v létě odehrát celé jarní přeložené turné a spoustu dalších koncertů. No a když přišel lockdown, odjel jsem domů na vesnici do starého baráku po dědovi, kde mám i své domácí studio, a soustředil se především na školu a psaní písniček. Začal jsem třikrát týdně běhat a musím teda říct, že tahle stopka byla zajímavou zkušeností, napsal jsem víc písniček než kdy jindy a zároveň jsem stíhal všechno do školy, což se většinou nestávalo. Už se ale samozřejmě nemůžu dočkat normálního režimu.
Jakou roli v tomto období pro vás sehrály sociální sítě? Jak je jako mladý hudebník využíváte?
Asi především k nějaké prezentaci toho, co dělám. A občas tam dám nějakou ptákovinu, o které usoudím, že by lidi mohla pobavit.
V jednom rozhovoru říkáte, že jste optimista a máte od května diář plný koncertů. Jak řešíte náhlé změny a vládní omezení v souvislosti s koncerty?
To je pravda, to jsem si říkal, ale naštěstí furt jednáme s nějakou rezervou a žádné vlastní koncerty jsme ještě na tuhle dobu nepořádali. Ten plný diář je složený z akcí, na které jsem jako interpret pozvaný, a na optimismu mi dodávalo, že je pořadatelé stále nerušili. Většinou to jsou nějaké letní festiválky. Každopádně to řešíme tak jako všichni, bedlivě sledujeme dění a odhadujeme. Optimisti jsme určitě co se podzimu týče, tam máme naplánované sólové turné k druhé desce. No a momentálně pevně věříme, že od konce června půjdou i venkovní koncerty.
Čemu se věnujete ve volném čase, když nehrajete a nezpíváte? Co vás ještě baví?
Ještě s pár kamarády včetně mého otce a švagra jsme vášnivými motorkáři a sběrateli veteránů, takže velkou část volného času trávím na motorce, když to jde, nebo v dílně. Pak jsem aktivně hrával divadlo, ale jen na dobrovolnické bázi. Plánujeme se se souborem zase sejít a oprášit nějaké hry. Ale jak to jde, tak jsem někde s kamarády.
Kdybyste si mohl vybrat kohokoliv – s kým byste chtěl koncertovat nebo nazpívat společný song?
Kdybych měl vyhmátnout několik jmen, jejichž tvorbu obdivuju, byla by to ta klasická garda Svěrák a Uhlíř, Jiří Suchý, Karel Plíhal, Nohavica a třeba bratři Ebeni. Z těch mladších pak Lenka Dusilová, Aneta Langerová, Monkey Bussines, J.A.R., Mig 21, Sto zvířat … to bych tady mohl být dlouho.
Ale totální úlet by bylo si dát song s Katem z Prago Union. Nedokážu si představit, co bych musel napsat, aby to tenhle král českého jazyka docenil, ale to bych pak mohl spokojeně do důchodu.
Stále jezdíte buskovat do zahraničí? A letos? Chystáte se navzdory současné situaci někam?
Obávám se, že letos budeme především dohánět koncertní resty a že jedinou dovolenou bude dětský tábor, kde dělám vedoucího. Ale třeba příští rok bychom rádi!
Jaké to je být písničkářem v Česku a naproti tomu v zahraničí? Liší se v tomto směru nějak Česko od jiných zemí, kde jste třeba buskoval?
Sám bych si nikdy neodvážil buskovat, vždycky jsme jeli minimálně s houslistou Adamem Černíkem, který je nejgeniálnější muzikant, jakého znám. V Česku si můžu dovolit jít ven s českými texty, takže tam jsem doma.
Ale v zahraničí musíte zaujmout především jakousi energií, kterou ze sebe dáváte, což není jednoduché. Třeba ve Skotsku, kde jsme hráli především skotské a irské lidovky, tam to lidi brali úžasně a třeba s námi i tančili na ulici.
Jak se liší publikum na živých koncertech, při buskování nebo při on-line koncertech? Co je vám nejbližší?
Rozhodně je mi nejbližší živé české publikum, to dá rozum. Koncerty na internetu jsou náplastí doby, ačkoliv jsem za ně taky vděčný samozřejmě. A zahraniční hraní na ulici je spíš zajímavá zkušenost. Jednoznačně si připadám nejlíp doma na českém pódiu před přítomným českým publikem.
Michale, moc vám děkujeme za rozhovor.
Děkuji za pozvání!
