První příznaky alopecie jste zaznamenala v roce 2016. Jak dlouho trvalo, než jste ztratila všechny vlasy, obočí, řasy a ochlupení?
Během dvou až tří měsíců jsem se dostala do stavu, kdy jsem si oholila poslední zbytky vlasů. Obočí začalo mizet záhy a přibližně po půl roce jsem přišla o všechny chlupy na celém těle. Byl to docela krátký proces, o to ale náročnější na psychiku.
Příčina alopecie není zcela známá. Může se jednat o velké množství stresu, nevyléčený zánět v těle, nezdravou stravu nebo dědičnost. Pokud vím, u Vás to byl pravděpodobně stres, že?
To mi asi zůstane záhadou navždycky, ale stres je nejjednodušší vysvětlení. V mých očích byla alopecie zprávou od mého těla, že musím něco změnit. Ať už se jednalo o stres, přemýšlení, odpočinek nebo ambice a očekávání od sebe sama.
Alopecie odstartovala dlouhý proces seznamování se sama se sebou a hledání způsobu, jak chci žít a chovat se ke svému tělu.
Říkáte, že jsou pro nás vlasy vyjádřením identity, a pokud jich člověka násilně zbavíme, vezmeme mu i kus jeho osobnosti. Když jste o ně přišla, jak moc velký zásah pro vaši identitu to byl? Přestala jste se sama poznávat?
Přesně tak. Samotnou mě to zaskočilo, protože jsem nikdy nevěřila, jak pro mě mohou být vlasy důležité. Nikdy jsem se nevyžívala v jejich úpravě, ke svému vzhledu jsem měla spíš rozporuplný vztah. Když ale zmizely vlasy, řasy, obočí… Najednou jsem byla zcela nahá a vypadala jsem úplně jinak, než jsem si myslela, že vypadám. Ze zrcadla se na mě díval nemocně vypadající růžový flek. Najednou jsem se nechtěla vídat s kamarády, chodit ven, do práce… Byla jsem nový, bezpohlavní tvor a nevěděla jsem, co si s tím počít.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Jak vaše onemocnění a změnu vzhledu vzali vaši blízcí, váš přítel? Lidé vám začali vyjadřovat podporu v domnění, že si procházíte chemoterapií, týkalo se to i těch z bližšího okolí?
Blízké okolí se mě snažilo podporovat a těšit, jak to jen šlo, já k sobě ale nikoho moc nepouštěla. Myslela jsem, že budu silná, zvládnu všechno sama a nesmím si dovolit ukázat, jak moc nešťastná jsem. Ze všeho jsem si dělala legraci, aby ostatním nebylo vedle mě nepříjemně. Toho zpětně dost lituju. Ničilo mě to, aniž bych si to uvědomovala. Byla jsem vlastně hrozně vděčná, že můj přítel odletěl na půl roku pracovat do zahraničí ještě předtím, než jsem o vlasy přišla. Když odlétal, myslela jsem si, že až se vrátí, už zase vlasy mít budu. Bylo to naopak.
Ze začátku jste zkoušela nosit paruku, ale později jste jí dala sbohem. Kdy moment rozloučení nastal? Měla jste pocit, že s cizími vlasy to nejste vy?
Nemohla jsem se zbavit pocitu, že když nosím paruku, vlastně lžu. Hraju si na něco, co nejsem, předstírám, že jsou věci jinak. Velmi brzy, po pár měsících, mi došlo, že je mi mnohem líp v šátku nebo čepici, kdy „nesimuluju“, že mám vlasy. Navíc, co si budeme povídat, to bylo mnohem pohodlnější než paruka. I dnes, když už paruky roky nenosím, mám ale chuť si kupovat nové, samotná idea paruk mě děsně baví. Ale jsem líná je nosit!
Je život bez vlasů v něčem osvobozující – kromě toho, že ušetříte za kadeřníka? Cítíte se bez nich už lépe?
Zabralo to pár let, ale už se cítím sama sebou. Je pravda, že už jsem někdo jiný než ta Tereza před pěti lety. A jsem za to ráda! Jsem pyšná na to, že jsem celý tenhle proces zvládla. Dal mi hodně. Přemýšlím teď jinak o svém zdraví, těle, ženskosti i prioritách. Život bez vlasů ale samozřejmě přináší i spoustu jiných kladů. Ušetříte nejen peníze, ale i čas. Je to silně bezúdržbový účes, který se vám jen tak nezničí. Mnohem častěji slyším, jak krásné mám oči a úsměv.
Společně se Štěpánkou Jislovou jste vytvořila autobiografický komiksový román Bez vlasů. Byla pro vás tato tvorba jakousi formou terapie?
Zpočátku jsem si myslela, že to tak bude. Ve výsledku to pro mě byl ale poměrně stresující proces. Neustále jsem váhala, nakolik se otevřít a co všechno sdílet. Často jsem si kladla otázku, co bude pro čtenáře ještě zajímavé a kdy už se dostávám do momentu, kdy se jen snažím vylíčit všechno do nejmenšího detailu. Úleva a až nadpřirozený pocit osvobození nastal až ve chvíli, kdy jsem si přečetla už hotový komiks a všechno do sebe zapadlo. Na ten moment nezapomenu. Seděla jsem zrovna ve vlaku do Prahy a musela jsem si utřít slzy a na chvíli se jen tak dívat z okna, vychutnávat.
Do jaké míry je komiks Bez vlasů v Česku i na mezinárodní scéně jedinečný? V zahraničí existuje žánr graphic medicine, ale pokud vím, u nás nic takového není.
Autobiografie jako takové je u nás málo, graphic medicine se v Česku ale (co vím) ještě neobjevila. Ve stejné době jako Bez vlasů vyšla i kniha Bezdětná, která se potýká s problémy při početí, a tu bych zařadila do podobné kategorie. V zahraničí toto téma zažívá velký boom, vypisují se na něj granty. Je pravda, že dnešní doba víc než kdy dřív přeje nejrůznějším civilizačním chorobám a naše společnost stále bojuje s tím, že si neuvědomuje, co všechno na nás zanechává stopu.
Plánujete svůj komiks dostat i na zahraniční trh?
Společně s nakladatelstvím Paseka, kde komiks vyšel, na tom intenzivně pracujeme! Bez vlasů se už za hranice vydal v několika jazycích a těšíme se, že v rukou brzy budeme držet další jazykové mutace!
V čem pro vás byla pro toto téma komiksová forma výhodná? Narazila jste naopak na nějaké nevýhody oproti klasickému románu?
Do komiksu jsem zamilovaná už od puberty a od začátku jsem věděla, že to je pro můj příběh ta správná forma. Komiksové médium umožňuje krásně vyjádřit emoce, vizuální přirovnání a vtip, stejně jako snadno zvládá posuny v čase. Navíc je samozřejmě atraktivnější a snáz se čte. Nevýhodou může být to, že není tolik popisný a neměla jsem tolik prostoru předat všechny informace. Já osobně jsem za to ale ráda. Navíc si myslím, že Štěpánce se povedlo naprosto unikátně propojit můj příběh se skvěle propracovanou kresbou, která celou knihu neuvěřitelně pozvedla.
Jste vystudovaná novinářka, nechybí vám zpětně to, že jste se nemohla více rozepsat?
I při studiu médií jsme si neustále vtloukali do hlavy, že umění spočívá ve stručnosti a jasnosti, ne v dlouhém vyčerpávajícím textu. Takže právě komiks je v tomto ohledu skvělé cvičení. Co nejvíce se snažíte nechávat vaše postavy mluvit a jednat, aniž byste složitě popisovali, co se děje.
Kniha se po uvedení postupně objevila na sociálních sítích nejen u knihkupců a knižních influencerů… Zaznamenala jste, že se od té doby začalo na sociálních sítích o alopecii více mluvit?
Nemám natolik pokryté sociální sítě, abych mohla udělat právě takové prohlášení. Měli jsme ale radost, že kniha vyvolala velkou pozornost. Co si budeme povídat, zejména u žen se přece jen jedná o výrazný vizuální rys, který často zaujme. Byla bych šťastná, kdyby se z něj časem stalo něco, za čím se na ulici každý neotočí, ale společnost ho přijme jako běžný jev.
Hodně lidí s alopecií se sdružuje ve skupině na Facebooku, které jste také součástí. Existuje ale v Česku přímo organizace, která by se lidem s tímto onemocněním věnovala?
Pokud ano, nevím o ní. Sama skupina je poměrně silná, často se v ní objevují odkazy na organizace, které například dělají zadarmo paruky pro děti atd. Důvodem, proč se alopecií nikdo tolik nezaobírá, může být i to, že většinou nemá přímý dopad na zdraví. Při diskusích s dalšími „alopeciáky“ ale docházíme k tomu, že ji většinou provází další onemocnění týkající se imunity, ekzém nebo další chronická onemocnění. Rozhodně by tedy alopecie neměla být přehlížena jako „neškodná“.
Se Štěpánkou se znáte již několik let a jste dobrými kamarádkami. Jak důležitou roli při tvorbě autobiografického komiksu hraje vztah s ilustrátorem?
Pro mě bylo naše přátelství hodně důležité. Pomohlo i to, že Štěpánka se mnou ztrátu vlasů reálně prožívala. Mluvily jsme o ní, sledovala, jak se měním. V komiksu i sama vystupuje. Díky tomu jsem jí nemusela nic složitě vysvětlovat a měly jsme už vybudovanou důvěru i prostor pro sdílení. Řekla bych, že i samotná spolupráce fungovala líp. Nedovedu si představit přetváření svého příběhu s někým, koho osobně neznám.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
V roce 2015 jste založily pražské sdružení Laydeez do Comics, které propaguje tvorbu komiksových autorek. Každý rok organizujete sympozium, při kterém se (nejen) autorky setkávají. Přiblížila byste vaši činnost o něco více?
Popsala jste to krásně! Před více než pěti lety jsme reagovaly na situaci, kdy se na české komiksové scéně objevovala neustále prakticky jen mužská jména. Samozřejmě tam byly výjimky, jednalo se ale jen o několik autorek. Pro nás, které jsme se v komunitě pohybovaly, to bylo nepochopitelné, jelikož jsme znaly desítky skvělých autorek, které ale nebyly „vidět“. Proto jsme začaly promovat ženské autorky, jejich tvorbu. Sympozium pak vše pozvedlo na novou úroveň, protože díky tomu, že se jednotlivé kreslířky poznaly, se začala tvořit poměrně silná ženská komunita. Vždy se propojují umělkyně s různými styly, v různém věku, s různými názory a díla, která vznikají, to skvěle odráží.
Jak se sdružením fungujete v posledním pandemickém roce? Proběhly akce či setkání online? Prozradíte, jaké máte plány do budoucna?
Na rok 2020 jsme měly v plánu zcela nový formát sympozia, který by byl víc o sdílení zkušeností, vzdělávání, a kde se měly setkat všechny účastnice našich akcí. Nakonec nám štěstí a pandemie nepřály. Díky tomu jsme ale měly prostor naplno se věnovat právě komiksu Bez vlasů, za který jsme také nedávno získaly cenu Muriel za nejlepší komiks roku 2020. To byla velká satisfakce! Letos nás čeká novinka – spojily jsme síly s Česko-německým sympoziem v Klenové, kde se sejde mix autorů z Česka i zahraničí. Na tuhle novou zkušenost se také moc těšíme!
V souvislosti s alopecií mluvíte o důležitosti sebelásky a o škodlivosti zbytečného stresování, o tématech, na která je převážně v posledních letech kladen větší důraz. Co byste za sebe lidem, kteří se potýkají s nízkým sebevědomím či častým stresem, poradila?
To je velmi těžká otázka. Věřím, že každý je trochu jiný, takže můžu jen zmínit, co pomohlo mně. Přestat zlehčovat své úspěchy a být na ně hrdá. Přestat neustále přemýšlet o tom, co si o mně myslí jiní nebo jak jim udělat radost. Dělat radost sobě. A občas si říct: Co se stane, když tohle neudělám? Opravdu je to tak důležité a vyplatí se tím trápit nebo stresovat? I to mě dovedlo k postupnému uvědomění, že můj čas, energie i osoba jsou velmi cenné a je na mně je chránit.
