Šestadvacetiletá sprinterka Tereza Jakschová se narodila bez levého předloktí. Ke sportu přesto tíhla od dětství a v patnácti přišla na chuť atletice. V roce 2016 byla vyhlášena nejlepším českým juniorským handicapovaným sportovcem, v únoru získala zlato na Grand Prix v Dubaji v běhu na 100 m a vyběhala si i účast na paralympiádě, kde ve své kategorii (T47 – atleti s postižením ruky pod loktem) soutěžila ve dvou disciplínách.

Co si z letošní, a zároveň své debutové, účasti na Letních paralympijských hrách v Tokiu odnáší?

„Byl to asi jeden z nejintenzivnějších zážitků mého života. Užívala jsem si každou vteřinu, co jsem tam mohla být,“ říká spokojeně Tereza.

„Už jsem startovala například na Mistrovství světa, ale paralympiáda je diametrálně jiná zkušenost a jsem moc ráda, že si ze svého debutu mohu odnést mnohé zkušenosti do dalších startů. Upřímně jsem dlouho nevěřila, že do Tokia opravdu odlétám. Uteklo to jako voda a teď se tam v myšlenkách ještě často vracím.“

Do finále se nedostala, ale i přesto si nestěžuje. „Start na 100 metrů nebyl dle představ, ale když si sečtu, že se jednalo o první účast na paralympiádě vůbec s celkovou nervozitou, výkon je více než uspokojivý. Druhý start na 200 metrů se povedl výrazně lépe a s výkonem kousek od osobního rekordu jsem spokojená.“ (S výkonem 26,81 vteřin skončila na desátém místě ze všech závodnic, pozn. redakce.)

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Příspěvek sdílený Tereza Jakschová (@terkajakschova)

O tokijské trati se říká, že je rychlá, a Tereza s tím souhlasí. „Běželo se po ní skvěle. Hezky vracela energii vloženou do každého došlapu, takže byla rychlá a celkově výkony všech sportovců tomu odpovídaly. Nedokážu přesně říct, čím to je, ale dočetla jsem se o nové technologii, která byla využita pro stavbu povrchu atletické dráhy.“

V průběhu her ji překvapila za ni perfektní organizace a také pozitivní energie každého Japonce či dobrovolníka a jejich přívětivost a ochota s čímkoli pomoci. Jako i ostatní zúčastnění sportovci měla možnost si město prohlédnout jen ze sedadla autobusu směřujícího k atletickým stadionům. „Jezdila jsem dvě trasy – k tréninkovému a olympijskému stadionu, pokaždé jinou částí města,“ vzpomíná. „Krom naprosto obrovitánských obytných domů nebo těch tradičních malých, mě hodně zaujala zeleň, která ve městě dominuje. Tím, že je v Japonsku neustále vlhko, teplo a často prší, je všechno opravdu zelené, mají nádherné stromy. Dále jsem si dost užívala výhled z pokoje na tokijský záliv a přístav.“ S tamní kulturou se tak mohla seznámit spíše jen v paralympijské vesnici. „Měli jsme tam vystavené kulturní prvky Japonska – kimona, bonsaje, typickou přípravu zeleného čaje či nástin japonských panovníků. Japonsko a jeho kultura na mě působí jako úplně jiný svět a moc se těším, až ho zase navštívím.“

„Co se týče samotného závodu, byla jsem nervózní a byla to naprosto jiná nervozita, než se kterou jsem se do té doby setkala. I přesto, že tribuny byly téměř prázdné, osobně jsem nepřítomnost diváků nevnímala, jelikož poslední rok a půl probíhaly veškeré vyšší soutěže bez nich a člověk si na to zvykl.“ Doufá, že na příštích LPH, které se budou konat v roce 2024 v Paříži, budou moct sportovci a snad i ona osobně zažít tu pravou atmosféru. Dodržování opatření a každodenní testování na covid se pro ni stalo rutinou. „Bylo důležité si riziko nákazy nepřipouštět a nekazit si tím celkový dojem a užívat si hry naplno. Obavami nákazu nezastavíme.“

O tom, že se na paralympiádu kvalifikovala, týden mlčela. Čekala jsem, až to oficiálně uvidím napsané, abych tomu mohla skutečně uvěřit. Když jsem si vysnila start v Tokiu a stálo za tím 5 let neustálé práce a ono to najednou opravdu přišlo, trochu mi trvalo to zpracovat. Oslavila jsem to jen se svými nejbližšími, než jsem to poslala do světa.“ Připravovala se na ni stejně jako na jiné závody. „S trenérem máme už osvědčený postup přípravy, kterého se držíme. Trénujeme 5–6x týdně a jezdíme na soustředění. Během lockdownu jsme se přemístili do lesa či parků, běhali a připravovali se tam. Zařadili jsme nové cviky a impulsy, které také pozitivně ovlivnily výkon. Když bylo třeba začít trénovat v tretrách a přesunout se na stadion, našli jsme si školní hřiště. Posilovnu jsme zvolili venkovní.“

Tereza říká, že klíčem k úspěchu je odpočívat v pravý čas. Ráda chodí do sauny, čte, případně relaxuje u seriálů. „Atletika mi zabírá poměrnou část volného času, takže na jiné sporty nezbývá prostor a kvůli případnému zranění to ani moc nepokouším, ale v sezóně ráda podnikám výlety či chození po horách.“ Teď po sezóně si místo běhu jde ráda třeba zabruslit, zajezdit na kole či zaplavat a chce vyzkoušet lezení na stěnu.

Atletice se věnuje od svých 15 let. „Nejdříve se člověk učí všechno od základů, nicméně postupným tréninkem jsem se vyprofilovala spíše jako sprinterka. Čtyři roky zpátky jsem se věnovala ještě skoku do dálky.“

S handicapem se již narodila, tudíž pro ni bylo snazší se s ním naučit žít.

„Nemám porovnání, jaké je to mít obě ruce. Myslím, že jsem se s tím vyrovnala dobře, člověk to musí brát tak, jak to je.“

Běhá výhradně s protézou kvůli těžišti, v běžném životě si s ní pomáhá přidržovat věci, ale nemá problém s tím si ji někdy sundat. Nezávodí jen s handicapovanými sportovci, ale i se zdravými. Od roku 2011 běhá za Slavii. „Primárně závodím se zdravými atlety, se kterými se mohu výkonově porovnávat a soutěžit. V České republice se závodů handicapovaných téměř neúčastním, jelikož v republice není žádná jiná sprinterka, se kterou bych mohla poměřit síly. Proto vyjíždím hlavně za hranice.“

Přestože je Tereza jednou z nejlepších českých handicapovaných atletek, sportem si momentálně nevydělává. S koncem studia jí skončilo také stipendium od ministerstva školství. Zatímco zdraví sportovci mají profesionální smlouvy často už jako mládežníci, handicapovaní si je musí „vysloužit“ například medailí z mistrovství světa nebo právě z paralympijských her. „Zařazení do VSC (Vysokoškolské sportovní centrum Ministerstva školství) v rámci handicapovaných je poměrně složité a myslím, že to je právě podmíněné medailí z paralympijských her. Což, pokud sportovec pobíral stipendium u VSC v rámci nejvyšších soutěží, je pak poměrně skok, jelikož poté už není automatické přeřazení ze školních stipendií, které jsou dle mého názoru super přesně pro sportovce, kteří se věnují sportu na vysoké úrovni a k tomu studují. Po škole už ale čeká sportovce práce a sportu se věnují ve svém volném čase.“

S mnohdy mizernými podmínkami handicapovaných sportovců souvisí také to, že do letošního roku dostali paralympionici menší odměny jak olympijští sportovci. Dá se na základě tohoto příkladu soudit, že se situace zlepšuje? „Myslím si, že to je krok kupředu, nicméně spíše záleží, jestli to bylo jednorázové gesto před volbami, nebo se podmínky pro olympijské a paralympijské sportovce vyrovnají v následujících letech a dalších hrách.“

Dokázala by si představit, že by se sportu věnovala naplno, ale v českých podmínkách to podle ní není možné. Tudíž se ho snaží skloubit s prací, a to se jí naštěstí v rozumné míře daří. „Je to hlavně o prioritách a u mě také o návyku. Nedokážu si představit po práci nejít na trénink.“ V červnu nastoupila do nové práce, v rámci které se věnuje PPC reklamám. „Věnuju se reklamám ve vyhledávací a obsahové síti a videoreklamám na YouTube, jejich nastavením, správě a optimalizaci k doručení požadovaných výsledků klientům.“

Online prostředí a moderní technologie využívá samozřejmě i při sportu. „Používám chytré sportovní hodinky od Garminu, které mám propojené přímo s aplikací, kde sledujeme výkon, tep a ostatní potřebné hodnoty, dle kterých můžeme upravovat tréninky.“ Co se týče sociálních sítí, na těch sleduje profily, které jsou zaměřené na cestování nebo různé tipy na vaření, či své oblíbené kavárny. „Co se týče sportovců, většinou sleduju své soupeřky.“

Mezi její cíle vedle zlepšování se v práci a objevování nových míst ve světě patří účast na zmíněných letních paralympijských hrách v Paříži. „Už když jsem vstoupila na olympijský stadion v Tokiu, věděla jsem, že za tři roky to chci zažít se vším všudy, s diváky a celkovou atmosférou snad v necovidových podmínkách. Takže brzy započne příprava, která doufám skončí právě v Paříži,“ říká na závěr rozhovoru Tereza Jakschová.