Tvrdíte o sobě, že jste „umělec života“. V čem pro vás toto umění žít spočívá?
Asi ve snaze mít se hezky, být obklopený milýma lidma v hezkém prostředí, dělat zajímavé věci a aktivně za tím jít. A uvědomovat si, že tomu tak je. Hodně lidí takhle žije, ale nevnímají to. Kor po dvou letech covidu a s válkou kousek od nás si člověk uvědomí, jakou kliku má. Většina mých starostí jsou oproti tomu banality.
Co pro vás znamená fotografie?
Životní téma. Baví mě, že jde o obor, ve kterém se potkává spousta věcí – není jen o správném nastavení světel apod., ale o kreativě, práci s lidmi a o potkávání se s nimi v zajímavých situacích. Každý den je jiný, za dvacet až pětadvacet let, co se tomu věnuju, jsem nezažil stejné focení, a to fotím třeba pro Reportér magazín, kde se všechny portréty dělají na bílém pozadí. Fotografie je pro mě celoživotní zábava.
Na které focení rád vzpomínáte? A které pro vás bylo největší výzvou?
Užil jsem si každé focení. Asi se mi nestalo, že by některý bylo vyloženě blbý. A pokud se při něm něco pokazilo? Možná, ale já na to rychle zapomínám a musím zaklepat, že vše šlo vyřešit.
Před každým focením mám lehkou trému, trochu záměrně, protože mám pocit, že člověka vybičuje k lepšímu výkonu a k opatrnosti. Když trému nemám, zbystřím.
Největší trému jsem měl asi při focení Josefa Koudelky pro Reportér. Je pro mě žijící legendou fotografie a chlap, který nemá focení rád. Ale už jsem po letech omlácený a více než lidi mě spíš stresuje, když chci zkoušet nové postupy, kterými si nejsem jistý. Pracovat se zajímavými lidmi mě baví – určitě víc než focení s modelkou.
Dnes už hodně lidí fotí jen mobilem, i kvalitní fotky. Jak vnímáte toto technické zdokonalování? Opravdu mohou telefony klasickým foťákům konkurovat?
Myslím, že je jedno, čím fotíte, pokud víte, co fotíte. Studentům na Akademii Michael, kde učím, říkám, že pokud budou mít dobrý nápad, tak ať fotí klidně rychlovarnou konvicí. Nejsem tradicionalista. Fotka podle mě vzniká v hlavě, ne v tom, co držíte v ruce. Naopak čím jednodušší, tím často lepší. Snažím se mít nejlepší mobil, co je aktuálně k dostání, a drtivou většinu fotek pořizuju telefonem. V současné době z telefonů lezou kvalitou minimálně srovnatelné fotky, jako když jsem fotil na kinofilm.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Zastáváte názor, že fotka bez úprav je jakýmsi polotovarem, s nímž je potřeba dále pracovat. Jaký je jinak váš pohled na filtry a retuše, které se v moderní době hojně používají?
Je to otázka míry a užití. Úpravám fotek se nebráním, ale samozřejmě existují etické principy, které člověk musí dodržovat. Něco jiného je bavit se o úpravách při dokumentární fotce, jinak je to u módní fotky. Není problém vyretušovat holce sloup, který jí trčí z hlavy, protože si člověk blbě stoupl. Když byste to samé udělala u dokumentární fotky, měl bych s tím problém.
Postprodukce je nutná téměř u každé fotky, nemůžete se spoléhat na to, co vám vyleze z čipu – jde opravdu jen o polotovar, s nímž musíte dál pracovat. Stejně tak se pracovalo s kinofilmem – použila jste tvrdý nebo měkký papír, fotku vyvolala a různě osvítila. Vyretušovat někomu vajgl u nohy nebo udělat jinou drobnou úpravu pro mě neznamená změnu významu fotky. Je rozdíl, jestli vyretušuju kruhy pod očima někomu, kdo chce mít hezký portrét, nebo narkomanovi, jehož podstatou je, že vypadá strhaně.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Na druhou stranu se začíná na sociálních sítích propagovat přirozenost. Co preferujete vy?
Určitě přirozenost. Radikální úpravy ani dělat neumím. Neprodlužuju nohy, nezvětšuju oči nebo prsa. To je špatně. Moje dcera za chvíli bude dospívat… Vnímání krásy touhle optikou je špatný. A nejde ani tak o téma pro fotografa, jako spíš o různé influencerky, které si dělají menší zadky a větší kozy. Člověka, který o fotce uvažuje klasicky, tak jak by měl, tohle ani nenapadne.
Máte nějaký fotografický sen?
Já ho žiju. Živím se tím, co mě neuvěřitelně baví, jsem v kontaktu s různými lidmi… O moc zábavnější a lepší si to představit neumím.
Chtěl bych víc rozjet focení v ateliéru u sebe doma. Portrétní fotka mě láká víc a víc. Aktuálně připravuju výstavu do Trutnova.
Nemám vyloženě velké, nesplnitelné sny, spíš hodně menších, které si postupně odškrtávám.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Jste autorem knihy Po povrchu. Vnímáte nějakou souvislost mezi focením a psaním?
Jako fotograf nějak vnímám svět okolo sebe a všímám si asi jiných věcí, než si všímají jiní lidé. Vidím to i na své budoucí bývalé ženě – nevím, jestli je to tím, že jsem fotograf, nebo jsme prostě jiní. U psaní mě bavilo, že šlo o dlouhodobější projekt. U fotky často přeskakujete, měníte témata a lidi. O to víc jsem si užil projekty typu Cesty, kdy jsem artisty a další členy Cirk La Putyka fotil víckrát, pracoval jsem s nimi rok (výstava portrétů a fotografií z backstage představení Cesty skončila 15. května, pozn. red.).
Dokážu si představit, že bych napsal něco dalšího. Láká mě klid, který člověk má z toho, že se něčemu věnuje dlouhodobě. Víte, že budete třeba následující tři měsíce psát. Teď nevím, co budu dělat za čtrnáct dní.
Máte konkrétnější představu, co byste chtěl napsat?
Něco mi v hlavě vzniká, ale pořád nemám vymyšlený konec, proto se do toho ještě nechci pouštět. Uvidím, jak na tom budu v budoucnu s časem, i kvůli dětem. Chtěl bych si na psaní vyhradit větší časové bloky, jezdit na Vyžlovku a tam se mu věnovat.
Souvisí název knihy s tím, jak vás mohou lidé vnímat na sociálních sítích?
Určitě. Plno lidí mě tak vnímá a podle toho jsem pojmenoval i knihu, protože chvílemi působím povrchně i sám na sebe. Nejedná se o nadsázku, s povrchností bojuju a kniha byla způsob, jak se s ní vyrovnat. Vnímám, že často žiju hrozně povrchně.
Někdo vás může vnímat jako „nafoukanýho arogantního floutka“. Jak byste se ale popsal vy sám?
Lidi, kteří mě znají, mě takhle nevnímají. Myslím, že na sociálních sítích žiju dost otevřeně, ale přece jen všechno sdílet nejde. Pohled na člověka skrze sítě je zkreslený, někoho si často tak trochu budujeme k obrazu svému. Vidím to na lidech kolem sebe, kteří jsou v reálu jiní, málokdo je na sítích doslova autentický.
To, jak se stylizuju, je jistým způsobem obrana, ve skutečnosti jsem dost plachej.
Často je mi příjemnější s lidma diskutovat online než osobně. Ve skupině lidí jsem po chvíli nesvůj. Takže ano, jsem jinej, ale moc mě to netrápí, beru vážně zpětnou vazbu od lidí z mého okolí, ale když mi někdo napíše, že jsem syn slavný mámy, manžel slavný manželky a kokot, co neumí fotit, žíly mi to nerve.
Myslíte si, že vás lidé na sítích sledují díky vaší tvorbě, nebo většina z nich ani neví, co konkrétně fotíte a zajímají je spíše vaše textové příspěvky?
Sám přemýšlím, jak to je. Asi jde o nějaký mix. Myslím, že pro někoho může být zajímavý propojení profese a osobního života. Fotografů, kteří mají stránky typu „Honza Novák – photography“, jsou mraky, a když tam sypete jen práci, lidi to přestane bavit (pokud nefotíte akty a nahý holky). Když sdílím svůj život, píšu o svých zájmech apod., jde o přidaný rozměr k pracovní části a ve výsledku to funguje. Ale není to záměrné, já jsem takový odjakživa. Před sociálními sítěmi jsem nosil fotky v batohu, po hospodách je ukazoval kamarádům a choval jsem se podobně.
Řeším a sdílím, co mě baví, do toho fotím zajímavý lidi, a ještě vyprávím příběhy – a je mi jedno, jestli fotkou, nebo textem. Baví mě vyprávět. Z něčeho, co třeba vidím z auta, vytvořit krátký literární útvar. Samotného mě více zajímá život lidí než jejich práce. Když někdo dělá zajímavé věci a současně mě pustí do svého života, to mě baví.
Koho na sociálních sítích rád sledujete?
Třeba fotografa Lukáše Kimličku. Nikdy jsme se nepotkali, ale jsme si podobní v tom, že postuje i fotky svého bydlení, které mě baví minimálně stejně, jako jeho práce. Mám kolem sebe umělce, fotografy, ti mě zajímají. Baví mě ale téměř kdokoliv, kdo umí obsah dobře namíchat. Rád se podívám i na holku, která cvičí jógu a žije zajímavý život.
Jste umělcem, který někdy prožívá tvůrčí krizi? Jak s ní případně bojujete?
Mám krize. Osobní i tvůrčí. Obvykle se z toho snažím vyspat, vyčistit si hlavu – pustím si třeba film nebo video o nových teniskách, projedu se na kole. Nejvíc mi funguje odjet na Vyžlovku, na chvíli vypadnout z Prahy… Děti taky zabírají. Ale nejsou to stavy, se kterými bych si po chvíli neuměl poradit. Nemám blízko k vyhoření, naopak mě to, co dělám, baví čím dál víc.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Dle vlastních slov v sobě máte „bestii“, kterou musíte krmit – dárky, pozorností nebo aspoň cukrem. Je to také důvod, proč shromažďujete věci?
Asi jo (směje se). Rád se obklopuju hezkýma věcma, vytvářím celky nebo cykly, přemýšlím o nich… mám rád věci s příběhem. Mám to v rodině, rodiče taky sbírali. Baví mě pozorovat svět skrze věci, i když je to povrchní a materiální.
Tuto zálibu máte spojenou i s tzv. „knihovnou věcí“. Co je pro vás největším „pokladem“, který v ní máte?
Mám rád film Zvětšenina od Michelangela Antonioniho. Moje generace fotografů ho vnímala hodně let jako zásadní. Viděl jsem ho třeba dvacetkrát. Sestra mi kdysi domluvila setkání s Davidem Hemmingsem, který hraje hlavní roli fotografa. Ve filmu je scéna, kde si koupí vrtuli. Žena mi nechala k prvnímu výročí svatby vyrobit její repliku. Tehdy jsem si koupil model, který mi Hemmings podepsal. To je pro mě asi největší poklad, ale mám jich samozřejmě víc, např. helmu od Petra Čecha, brusli Martiny Sáblíkové, fotky kolegů, hodinky, které jsem dostal od táty za státnice, obrázky od dětí… věci, které mám rád, protože mám rád ty lidi.
