I Tomáš Studeník má za sebou několik neúspěšných projektů. Které z nich ale skončily přímo fiaskem? „Utopil jsem statisíce korun a jeden rok práce na revoluční seznamovací aplikaci, kde nepotřebujete fotku a nic nenapíšete. A ano, chtěl jsem dělat mobilní jogurty pro manažery, co se nestíhají v klidu nasnídat,“ prozradil otevřeně o svých osobních fuckupech. Ale jednalo se o skutečné neúspěchy, nebo šlo jen o orientaci ve slepé mapě života? Je ztráta peněz tím největším fiaskem? To jsou otázky, které si Tomáš při našem rozhovoru sám klade a vzápětí odpovídá:
„Žádný ‚projekt‘ ve smyslu všech těch startupů nebo podnikatelských projektů kolem se nemůže srovnávat se situací, kdy vás opustí milovaná bytost. Peníze utopené v digitálním projektu se nemohou rovnat rokům, které strávíte prací, co vás nebaví, netěší a vlastně nedává smysl. To byl i můj případ.“ Mezi dvacátým a třicátým rokem i on zahodil deset let života reklamou na výrobky, které nikdo nepotřebuje. I na základě těchto zkušeností se později zrodil jeho nejznámější projekt FuckUp Nights, kde úspěšní lidé naživo odhalují svoje prohry.
Skutečný svět totiž není plný non stop úspěšných lidí. Přesto, že to tak na obálkách časopisů nebo sociálních sítích vypadá. Ukazovat úspěchy je ale snazší. „Lépe vám to prodá titulku. Pojďme si lakovat svět na růžovo, je přece plný samých úspěšných, atraktivních a smějících se lidí v houpací síti na exotických plážích. To není nadsázka, tak to je. Mrkněte na váš news feed na Facebooku. Všichni jsou vysmátý, jak jsou mega úspěšný.“ Tomášovy FuckUp Nights toto klišé pozitivity rozbourávají a ukazují, že ke štěstí je cesta trnitá a že jeden úspěch je vydřen deseti nezdary. „Ti, o kterých si myslíme, že se jim pořád daří, se dost často topí v dluzích, depresích, alkoholu. Všude kolem vidíme kecy jako “Just do it”, máš na to, vyděržaj pioněr. A výsledek? Rozčarování, že nám to nevychází.“
Ve skutečnosti to známe všichni. Neúspěch je nutná součást úspěchu, ale je nepříjemné si to přiznat. Jak své první neúspěchy prožíval Tomáš osobně a jak je prožívá nyní? „Dřív jsem si to bral víc osobně. Myslel jsem si, že je něco špatně se mnou. Můj nápad nevyšel. Já jsem selhal. Já nejsem dobrý manažer, vizionář, marketér. Dnes už si to tak neberu.“ Čím urputněji se o něco snažíme, tím spíš se nám to nepodaří. A přitom to vůbec nemusí být naše chyba. „Albert Camus ten fenomén popisuje podobně: čím víc něco chceš, tím více si uvědomuješ, že to nemáš a tím si připadáš hůř. Poslední dobou nic nechci a jsem jen příjemně překvapen, že se občas něco povede. A většinou ne mojí vinou.“
Obzvláště u nás v Česku je ale neúspěch ještě velmi obávaným jevem. Chceme se vyhnout selhání téměř za každou cenu. Jak se ale neúspěchy nenechat odradit, udržet si chuť zkoušet to znovu a poučit se? „Nebojte se toho. Za zkoušku nic nedáte. A když to nevyjde, stejně si toho nikdo na světě nevšimne. Jsme jen shlukem atomů a řítíme se chladným vesmírem na kusu železa, tak si ten jepičí život aspoň užijme.“
A právě zkoušet se v Česku ještě bojíme. Podle Tomáše je to patrné už u dětí na základních školách. České děti se mluvit veřejně bojí, že by se jim ostatní smáli a byly by trapné. Narozdíl od často zmiňované Ameriky. „Děti musí každý týden před celou třídou prezentovat svůj projekt. Povídal mi o tom Jakub Našetřil, zakladatel Česko.digital, který v Americe s rodinou strávil pár let v Silicon Valley. Učí tam děti dovednosti a odolnosti při veřejném vystupování. Nemají pak strach vylézt na podium a prodat svůj nápad. To nám v Česku pořád chybí. Americká cowgirl s tím problém vůbec nemá a za pár let prodá svůj startup Elonu Muskovi.“
Podle Tomáše však není podstatné, jak se vnímání neúspěchu liší napříč národy nebo generačně. Podstatné je přestat koukat a začít skutečně pro změnu něco dělat. „Pomozte vašim kolegům a dětem zbavit se strachu říkat věci nahlas. Veřejně. Pomozte jim budovat zdravé sebevědomí. Zorganizujte si v práci FuckUp Friday, kdy se každý naučí mluvit otevřeně o své nedokonalosti.“
Zábavně-naučný formát FuckUp Nights se v Česku rozjel už v roce 2014 a běží dodnes. Nyní je namísto živých vystoupení můžeme sledovat on-line ve #fuckuppodcastu. „Energie živého publika v pražském kině Lucerna a v dalších deseti městech Česka se nedá podcastem nahradit. Nemůžu se dočkat, až se zase potkáme v divadle života, na prknech, která znamenají prd a budeme se moci poplácat po zádech.“
Od svých počátků FuckUp Nights představily téměř 400 osobností a jejich příběhů. Někteří sdíleli i opravdu tvrdé zkušenosti a pády. Jak si je Tomáš do pořadu vybírá? „Ptám se lidí, co potkám, jestli znají zajímavý příběh nezdaru. Když čtu o někom úspěšném v novinách, tak mu napíšu, jaké prohry se za jeho příběhem schovávají. Občas mi někdo napíše sám.“
K příběhům, které nejsilněji rezonovaly patřil například příběh o startupu Petra Stančíka, jednoho z nejtalentovanějších českých spisovatelů, držitele ceny Magnesia Litera 2017 za román Mlýn na mumie, který chtěl choval nosorožce. „Proč? Protože prášek z jejich rohu má afrodisiakální účinky a je po něm velká poptávka v asijských zemích. Ale pozor, on by jim neubližoval, jen by těm nosorožcům ten jejich roh jemně upilovával. Ne, to není vtip. Petr už měl dokonce hotový manuál korporátní identity.“ Nakonec ale realizace narazila na legislativní omezení.
„Ještě si nemohu nevybavit vynálezce a performera Honzu Strmisku, který vyvinul audiopulilku. Je to pilulka, ve které duní techno rytmus. Spolknete ji a celých deset hodin vám zní ty údery útrobami. Prožíváte hudbu zcela novým způsobem, doslova zevnitř. Nikdy nezapomenu, jak se Honza producíroval na pódiu nahatý jen v boratkách a ukazoval, kudy pilulka tělem putuje.“
Sdílení fuckupů pomáhá také pomalu měnit české myšlení. „Na českých studentech, co se účastní hackathonů, které organizuji, vidím, že strach z neúspěchu pomalu mizí. Jak říká Albert Einstein: Neúspěch je úspěch v běhu. Každý, kdo se trápí, by si měl uvědomit, že čekání je polovina slasti. Ale to, co nás posouvá dopředu, je odvaha setkat se s tím, co příjemné není a co někdy bolí.“
Sám sebe nazývá městským nebo také etickým hackerem. Jaký je ale rozdíl mezi hackery, jak je většinou v negativním významu známe? „Etický hacker není ten, kdo vám vysaje peníze z účtu nebo shodí webové stránky. Jsou to IT experti, kteří svůj programátorský um nabízejí pro dobrou věc: kvalitu života ve městech, léčbu civilizačních chorob nebo rozpoznávání fake news.“
Jedním z jeho nejnovějších projektů, který vzbudil nemalý rozruch, je unikátní hra napsaná umělou inteligencí AI: KDYŽ ROBOT PÍŠE HRU. Vznikla na oslavu 100. výročí uvedení hry R.U.R. od Karla Čapka a před pár týdny ji představilo pražské Švandovo divadlo. „Za pár dní, co byla dostupná na internetu, ji po premiéře vidělo kolem 30 tisíc diváků z Česka, Velké Británie, USA a dalších zemí.“ O hře se psalo v prestižním vědeckém časopise Science. Recenze vyšly v britském The Guardian nebo The Times. „Cílem projektu THEaiTRE, na kterém se podílí Matematicko-fyzikální fakulta UK, Švandovo divadlo, DAMU a Technologická agentura ČR, je zkoumat spolupráci člověka a stroje při tvorbě uměleckého díla. Jak se bude hercům odříkávat text vygenerovaný počítačem? Jak se stroj popere s bytostně lidskými tématy, jako je láska, smrt nebo práce? A to nelze zjistit jinak, než že to divadlo prostě uděláte se vším všudy. Naším očekáváním bylo debatu o spolupráci člověka a stroje rozproudit, přitáhnout po sto letech k umělé inteligenci a Česku pozornost, a to se nám podařilo.“
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Jakou podobu by mohlo mít spojení s umělou inteligencí příště? A jakou budoucnost nám může přinést? Podobnou Čapkovým R.U.R.? „Umělá inteligence je v něčem lepší, v něčem horší než inteligence přírodní, lidská. Co budete dělat, když by roboti za vás nejen pracovali a mysleli, ale také se bavili? V čem se člověk liší od kusu železa? Jaký smysl má váš život, když by vás v něm robot ve všem dokázal nahradit? To jsou otázky, které mě nutí ráno vstávat.“
A kde radikální inovátor a odvážný autor neobyčejných projektů čerpá inspiraci pro své nápady? „Nápady mě napadají nebo spíš přepadají především ve sprše nebo při procházkách podél moře. Ze zahraničí pak sleduji především univerzity v USA, Velké Británii a Francii a přední vědecké, umělecké a jiné společenskovědní časopisy.“
