Zdenka Pohlreichová je žena mnoha zájmů. Máma, koňařka, trenérka, autorka knih, milovnice jídla, maluje, ale pořádá také satsangy společně s individuálními konzultacemi. Neobyčejným způsobem dokáže propojit práci s koňmi a s lidmi. V každé své roli se přitom podle svých slov cítí dobře a užívá si ji. Jaký je její recept na udržení životního optimismu poté, co jí do života před sedmi lety zasáhla nemoc? A v které roli je nejvíc sama sebou?
„V každé roli se cítím dobře a užívám si ji. Když jsem máma, nemyslím na koně, když jsem horseman, nemyslím, co budu vařit k večeři. Vždy jsem v roli na 100 procent, vždy jsem v přítomnosti a vychutnávám si ji. Nemám žádnou prioritu, každá role je unikátní a v každé se cítím moc dobře,“ říká Zdenka, pro kterou je přítomnost vstupní branou stát se vědomým člověkem tady a teď. „Přes smysly – hmat, čich, nebo zrak, jsem našla způsob, jak se v tom TEĎ udržet. Fascinuje mě, že vidím, že mé tělo zrak vytváří, že tím zrakem jsem. Uvědomila jsem si, že každý předmět, který vidím, je můj výtvor.“
Jako žena, která se vyrovnala s vážnou nemocí, rakovinou prsu, se stala pro mnohé lidi inspirací. Nyní, když se na toto období života ohlédne s odstupem, říká, že stará Zdenka vlastně zemřela a s ní i ego. „Propadla jsem se do jiného světa, doslova na druhou stranu sama sebe, kde jsou jiné hodnoty, žádné požadavky, emoce, jen čistota, klid a blaženost. Takže za mě je nemoc očistným procesem, něco jako platba za emoční bouři člověka, která se nahromadí uvnitř těla. Může to být za několik let, ale také za jeden den po hádce s šéfem, kdy mě angína položí do postele.“
Dnes právě téma zdraví doslova hýbe celou společností. Současná situace doby covidové z nás vytahuje podle Zdenčiných slov strach, frustraci, lítost, ale také emoční náboj. „Je to přirozené vyrovnání emočního výboje. Především daň za přepozitivitu a strach na opačné straně, protože ten se pozitivitou poslední léta maskoval. Lidé už nevěděli, co by, byli orientováni hlavně na materii,“ vysvětluje Zdenka svůj pohled na koronavirovou pandemii a dodává, že vlastně na tuto situaci nemá žádný názor, je to tak, jak to je a jak to má být.
Sama o své zkušenosti s vážnou nemocí říká, že ji rakovina zcela změnila uvnitř. Navenek se vlastně nic nezměnilo, ale zcela se změnilo její prožívání a vnitřní nastavení vlastního světa.
„Zdenka již nežije iluzi, ale život si žije Zdenku,“ popisuje svou životní transformaci. „V realitě pak jsou stále stejní lidé, jen zde není žádný boj, žádný odpor.“
V době, než se setkala s rakovinou a začala pracovat s koňmi, působila patnáct let jako učitelka. Únava a následně mateřská dovolená ji utvrdily, že už se do školy vrátit nechce. A tehdy začala její cesta za splněním snu. Stát se farmářkou a trenérkou koní. „Koupili jsme s manželem prvního koníka a zjistila jsem, že koním nerozumím, tak jak bych potřebovala. Odjela jsem do USA učit se od Pata Parelliho.“ Ocitla se ve svém živlu, ve zcela jiném světě, světě kovbojů a horsemanů. Našla svou novou pozici v životě, jenže po čtyřech letech přišla rakovina. „Myslím, že to vše do sebe zapadá, koně mě chtěli mít jinou, čistou, bez emočních nánosů. Samozřejmě kdybych neměla svého manžela, nikdy bych si tento sen nesplnila.“
Ve chvíli, kdy onemocněla rakovinou, ale nemohla být s koňmi tak často, jak byla zvyklá. Tehdy začala psát knihu Zprávy z nitra. „Když jsem na chvilku mezi chemoterapiemi mohla být s koňmi, neskutečně mě nabíjeli a drželi v přítomnosti. Po nemoci mě napadlo, že by koníci mohli pomoci i ostatním lidem. A tak se zrodil nápad satsangů.“ Nyní již sedmý rok pořádá na svém ranči semináře, kde si s lidmi povídá a poté jdou společně pracovat s koňmi. Lidé přitom nemusí mít s koňmi žádné zkušenosti. „Koně reagují na lidské vědomí a ukazují vám, jak na tom jste. Umí vám ukázat i jinou cestu, jak fungovat. Jsou takovým zrcadlem. Prostě se podíváte pravdě do očí.“
Během satsangů a setkání s koňmi se Zdenka snaží, aby lidé pomocí informací a meditace uchopili vlastní zkušenost a podívali se do svého nitra, kdo vlastně jsou. Každý pracuje s koněm, kterého si vybere, plní různé úkoly a pak se vše hodnotí. „Každého vedu individuálně, tak aby lidé viděli, proč to funguje, či nefunguje. Tak například lidé dostanou kýbl se žrádlem a musí ho před koníkem ubránit, v klidu, tak aby to nevyvolalo stres, vztek nebo lítost. Není to jednoduché, koně si jdou jasně za svým cílem. Pro člověka, který si v životě nechá ubližovat, nemá vlastní hranice a neumí říkat ne, je to nadlidský úkol. To se pak snažíme analyzovat a změnit. Lidé jsou v úžasu, jak to funguje. Stačí, aby změnili pozici těla a jinak mysleli, a kůň se rázem změní.“
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Ze Zdenčiny vášně pro koně se zrodila také vlastní značka krmiva Amica Cure, v překladu laskavá péče. „Dlouhá léta se zabývám koňskou výživou. Naše koně pořád měli drobné problémy. Před několika lety mě napadl experiment. Otestovala jsem půdu, seno na živiny a odebírala koním krev, abych věděla, jak je to s minerály. A zjistila jsem, že jsou koně podvyživení.“ A tak se zrodil plán na vlastní minerálně-vitamínovou směs. „Byla to dlouhá cesta, musela jsem sehnat firmu a někoho, kdo vypočítá poměry vitamínů a minerálů. Nakonec se to podařilo a na svět přišla Amica Cure. Po půl roce užívání má moje kobylka Appaloosa Missis Star, která neměla hřívu ani ocas, neskutečné háro, všichni koníci velmi dobře prosperují.“
Zatím si její krmivo hledá cestu k zákazníkům díky sociálním sítím, o kterých říká, že jsou jako jablka v sadu na stromě – můžete si je utrhnout nebo ne, je to jen na vás. „Sociální sítě beru jako součást reality. Nemám k nim ani pozitivní ani negativní vztah. A věřím, že se s krmivem dostaneme i na Amazon. Amica je vynikající produkt, který může pomoci mnoha koním dostat se do kondice. Obsahuje i probiotika a vyvazovače micotoxinů.“
V době, kdy kvůli covidovým opatřením nemůže pořádat semináře, se soustředí na trénink lidí a koní 1:1 a na své vlastní koně. „Pořád je na čem pracovat. Také se více věnuji rodině a pejskům. Dopisuji novou knihu, která se jmenuje Hadí síla.“ Vyjít by měla na podzim letošního roku. „Je to kniha o lásce, bohu a prostě o životě. O mé cestě do Peru, a především do nitra mé vlastní existence – neexistence.“
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Kromě koní je ale Zdenčinou velkou vášní také jídlo, stejně jako pro jejího manžela, Zdeňka Pohlreicha, který je znám jako nesmlouvaný šéfkuchař. „Miluji všechna jídla, která nám Zdeneček vaří. On není náročný, ani kritický, a už jsme tak nějak sehraní v tom, co si vaříme. Spoustu věcí mě naučil a myslím, že nevařím špatně.“
Na závěr jsme se Zdenky zeptali, kdo ji v životě nejvíc inspiruje? „Život sám je pro mě obrovskou inspirací, každá vteřina mě fascinuje a nacházím v ní radost, uspokojení a pohodu. Není nic víc a nic míň, cokoliv tam je, je důležité.“
